| Čeština | English | Français | Deutsch ǀ Español ǀ Italiano ǀ Nederlands | Português ǀ Русский ǀ

Poslední aktualizace: říjen 2022 – čeština, překlady z angličtiny a francouzštiny

• [Třídní válka] Proletáři v Rusku a na Ukrajině! Na výrobní a válečné frontě… Soudruzi!
• [Třídní válka] Manifest internacionalistů proti kapitalistické válce a míru na Ukrajině…

• [Proletarchiv] Kritický komentář k politické orientaci textu od Kolektivně proti Kapitálu – Mouvement Communiste
• [Subverze] Internacionalistické příspěvky k odporu proti válce
• [antimilitarismus] Anarchistický antimilitarismus a mýty o válce na Ukrajině

Překlady z angličtiny:

• [Internationalist Perspective] Nebojuj za „svou“ zemi!
• [ACG] Revoluční defétismus
• [Libcom] Anarchismus, nacionalismus, válka a mír
• [ACG] „Kampaň za skutečnou válku“
• [ACG] Jejich válka nebo třídní válka!

Překlady z francouzštiny:

• [A$AP Révolution] Proti válce třídní válku!
• [La mouette enragée] Mír chýším, válku palácům!
• [Exploités énervés] Proti válce Putina a NATO, povstaňme na Ukrajině, v Rusku, ve Francii!
• [Avis de tempêtes] Logika války
• [anarchie!] Válka začíná zde

Překlad ze španělštiny:

• [Proletarios Revolucionarios] O revolučním defétismu a proletářském internacionalismu v právě probíhající válce mezi Ruskem, Ukrajinou a NATO

Překlad z ruštiny:

• [KRAS] „Anarchisté“, kteří zapomínají na zásady: Prohlášení KRAS-IWA

[Proletarchiv] Kritický komentář k politické orientaci textu od Kolektivně proti Kapitálu – Mouvement Communiste

Úvod Třídní války

Příspěvek, který napsali a poslali nám soudruzi z projektu Proletarchiv kriticky reaguje na text Kolektivně proti kapitálu – Mouvement Communiste (KPK/MC). Vymezuje sem jak ostatně vyplývá i z jeho názvu, vůči postojům, které ve vztahu k válce na Ukrajině zastává nejen KPK/MC, ale i další skupiny a organizace.

Z toho vyplývá, že publikováním tohoto kritického příspěvku se nepouštíme do nějaké soukromé války proti KPK/MC. Naopak, chceme jím obecně zdůraznit komunistickou kritiku buržoazní války proti všem „kritickým podporám“, „legitimním obranám proti imperialistickému útoku“ apod., které (chtěně či nechtěně) vtahují proletariát do buržoazní války, obětovávají ho na oltář vlasti a národa a dělají z něj potravu pro děla.

Proti snaze KPK/MC podsunout proletariátu obranu demokratického režimu, jakožto údajně příznivějšího pro třídní boj, proti jejich definici revolučního defétismu jakožto „kritické podpory odporu,“ proto níže publikovaná text staví jediný možný postoj komunistů proti válce: boj proletariátu proti jeho „vlastní“ buržoazii a jeho „vlastnímu“ národnímu státu. Revoluční defétismus, který nemůže znamenat nic jiného, než že proletariát musí bojovat proti nepříteli, který je v jeho „vlastní“ zemi, aby přivodil její porážku a přispěl tak ke sjednocení světového proletariátu na revoluční bázi. Abychom citovali přímo z textu: „Cílem odporu proletářů má však být buržoazie a kapitál, a nikoli podle KPK/MC jedna z válčících stran. Pokud mají prolévat krev, tak jen za své zájmy. [Tedy během revolučního boje, aby už nikdy žádná další krev nemusela být prolita. Pozn. TV] Mír nikoli jako buržoazní utopie, ale jako mobilizační heslo, i jako cíl v budoucnu po překonání kapitalismu skrze třídní válku.“

Za další silný moment textu považujeme také to, jak definuje stát, tedy jako „organizovaného násilí jedné třídy proti druhé“. Tato definice stojí v jasné opozici proti sociálně demokratické definici státu (lhostejno jaká ideologická rodina ji používá, „anarchisté,“ leninisté, odboráři…) která jej ztotožňuje s „vládou“, již je podle této logiky nutné tu svrhnout, tu podpořit (jako nám to nyní KPK/MC podsouvá v případě Ukrajiny) případně se jí zmocnit, aniž by došlo ke skutečné společenské změně.

Proti podpoře „demokratického hnutí“, kterou nám doporučuje KPK-MC s vysvětlením, že „otevřená diktatura je pro třídní boj méně příznivým terénem než liberální demokracie“, text jasně prohlašuje, že v zájmu proletariátu není bránit jednu formu oproti druhé, ale organizovat se jako třída na obranu svých vlastních zájmů: „Komunisté nejsou demokraty provádějící demokratickou politiku obohacenou o kritiku kapitalismu, ani těmi kdo čekají na vhodný demokratický terén pro svůj třídní boj, ani nenabádají proletáře za boj za demokratické procedury.“

K níže uvedené kritice bychom snad dodali, že jakkoli pro nás jako pro komunisty samozřejmě není možné bránit demokracii proti diktatuře, jak text jasně uvádí, protože jsou to jen dvě strany téže mince, diktatury kapitálu, je to právě demokracie, která je podstatou kapitalismu. Na této rovině analýzy se nejedná o demokracii jakožto nějakou konkrétní sféru nebo prostou formu správy kapitálu, nýbrž o neměnnou podstatu, která udržuje společnost kapitálu při životě tím, že proletáře atomizuje a zároveň sjednocuje svobodné jedince-občany na fiktivním základě falešné komunity občanů, tj. lidu. V tomto smyslu jde o praktické popření existence tříd s navzájem antagonistickými zájmy a z toho vyplývající reprodukci pospolitost peněz, v níž se setkávají vlastníci zboží jako právně svobodné a navzájem si rovné subjekty, ačkoli je to stále vztah mezi buržoazií jakožto výlučným vlastníkem výrobních prostředků a proletariátem připraveným o vše kromě své vlastní pracovní síly.

Jsou-li tedy „demokratický“ i „totalitní“ režim bez ohledu na vnější formu oba ve své podstatě jen materializací diktatury kapitálu, je to zároveň demokracie jakožto síla atomizace a negace proletariátu ve prospěch falešné komunity občanů a národa, co je podstatou této diktatury.

Proto se komunisté staví nejen proti falešné dichotomii „demokracie“ vs. „diktatura“, ale také proti demokracii jako takové, která je samotnou podstatou diktatury kapitálu.

Třídní válka – červen 2022

Kritický komentář k politické orientaci textu od Kolektivně proti kapitálu / Mouvement Communiste „Ukrajina: vývoj situace a několik teoretických poznámek“

Text akceptuje válečný směr západní buržoazie a spojuje ho se zájmy proletariátu. K.P.K.-M.C. v textu vytvořili souřadnice, které podporují jejich spekulativní politický závěr, a to odchylováním se od evidence i realismu.

Imperialismus byl v roce 2022 v jejich textu vyměněn za kolonialismus. Na světě však nejsou žádné další kolonie k dobytí, globální mocnosti jsou vyvinuté, rozdělili si sféry vlivu a přetahují se po světě jen o hranice a hloubku svého vlivu. Žádný národ tu nemá prostor k samostatnosti. Je to jen další opěrný bod K.P.K.-M.C., nepodložené tvrzení, podporující další směřování textu.

Údajný demokratický terén Ukrajiny má být tím objektivně progresivnějším prostředím pro budoucí aktivitu třídy, na papír kreslí možné posuny v případném jednání pracujících v budoucnu (a to z důvodů, které znají jen oni sami, po etapách nikoli spontánně a živelně), mají plány postupných aktivit proletariátu – to vše jsou však spekulativní scénáře do budoucna projektované jako zdůvodnění v pokračování mezitřídní kolaborace dnes.

Text posiluje dezorientaci v otázce toho, co jsou a co nejsou třídní zájmy v rusko-ukrajinském konfliktu. Aktuální sociální témata a bezprostřední zájmy třídy buržoazní válka odsunula ještě více do pozadí (občasné zpožďování ve vyplácení mezd i důchodů je něco s čím by se měl proletariát smířit) a v textu K.P.K.-M.C. jsou tyto roviny (bezprostřední každodenní potřeby proletářů) přehlíženy.

Občasné analytické vyostření – „Ukrajinský stát se zhroutil v deseti dnech“ (cit. K.P.K.-M.C.) lze těžko akceptovat ve srovnání s každodenními informacemi z činnosti (i když zkorumpovaných) státních institucí a podniků státu a měst v zakarpatské oblasti (úřady práce, zasedání městských rad, existující kontroly: od parkování přes MHD po policejní kontrolu a potírání obvyklé trestné činnosti i v improvizaci při potírání nových situací vyvolaných válkou), či ochotu západních velmocí svěřovat zbraně a další materiál do rukou ukrajinské vlády.

Stát v marxistickém smyslu coby organizované násilí jedné třídy proti druhé nezkolaboval. Oslabení některých jeho dosavadních rolí neznamená jeho zhroucení. Sociální role ukrajinského státu je ohlodaná již řadu let. Jedním z příkladů je zdravotnictví, v němž se za jednotlivé úkony platí, za každou jednotlivou injekci podanou zdravotní sestrou se platí, kde pobyt v nemocnici vyžaduje externí zásobování v podobě denního dojíždění dalšího člena rodiny s jídlem, protože služby i stravování v nemocnicích jsou mizerné. Příkladů antisociální ukrajinské mizérie (i té ruské samozřejmě) lze najít spoustu.

1) Národní hledisko a národní zájem K.P.K.-M.C. představují jako zájmy proletariátu

„Vzdoruje vetřelci. A to je více než normální, pochopitelná reakce. Obrana měst a vesnic je především obranou životních podmínek obyvatel proti jejich dramatickému zhoršení, k němuž válka vede. Svoboda demokratického režimu je v očích obyvatel lepší než vojenská okupace. Odpor v jeho nejširším smyslu je tak třeba vidět jako ozbrojené demokratické hnutí.“ /cit. K.P.K.-M.C./

Obranu celistvosti Ukrajiny i panujících poměrů vydávají K.P.K.-M.C. za materiální obranu životních podmínek. K.P.K.-M.C. přehlíží celkovou ideologickou orientaci, motivy i chápání životních podmínek ukrajinských pracujících a sami ideologii v textu jen reprodukují a podobně jako západ mluví o svobodě a demokracii. Masy ukrajinských pracujících co raději odešli pracovat do zahraničí ukazují, že stávající podmínky jsou dostatečně mizernou realitou. Spoustu ukrajinských dělníků dojíždí na několik týdnů z ekonomicky mrtvého venkova za prací do velkých měst, často buď do Kyjeva či do velkých ruských měst. Co tedy brání?

K.P.K.-M.C. se neobtěžuje popsat co reálně znamená „Svoboda demokratického režimu“ tedy jazykový zákon namířený proti více než 20% ukrajinské populace, roky existující zákaz jakýchkoliv komunistických stran a uskupení i symboliky, tresty vězení pro jakékoli aktivisty separatistické politiky (nejen pro ruské), v současnosti probíhá nacionalistické přejmenovávání ulic, očista náměstí od ruského vlivu tedy i rozebírání soch literárních ruských osobností. Mučení, únosy, likvidace proruské opozice či subjektů ochotných vyjednávat s ruským protějškem ze strany SBU. Vývoj k dnešku jen logicky pokračuje v podobě seškrtání práv zaměstnanců i dalších zákazů politických stran a uskupení, svévolné tresty pro rabující namístě…

K.P.K.-M.C. se této volbě menšího zla neobtěžují dát reálné rozměry v porovnání poměrů po obsazení Krymu, tedy s omezením politického pluralismu i veřejného vystupování až po menšinové únosy, mučení a pronásledováním aktivistů za nezávislost, pronásledování politické opozice či tatarské menšiny. Už nevnímají ony odstíny šedi, jak to jindy sami rádi používali.

Demokratický obsah a úmysly dosavadní dobrovolné loajalistická sebeorganizace jsou přeceňovány. Nejde o hnutí, které bazíruje na demokratických principech a právech kvůli nimž by se dostávalo do konfliktu s vládou. I v případě, že by tomu tak bylo, tak třídní zájmy by zůstávali upozaděny kvůli obsahu hnutí samotného.

Mezitím ukrajinští pracující jsou svědky banditismu, bezohlednosti a parazitismu také od „vlastních“ lidí.

• dochází k vykrádání rozbitých a opuštěných domů i ze strany dobrovolnických jednotek, kdy někteří zůstanou nepotrestání a jen část bude potrestána.
• obchoduje se s humanitární pomocí, což se stát snaží neefektivně potírat, bují černý trh s věcmi ze zahraniční pomoci.
• roste cena zboží, situace války je využívána obchodníky, stát se neefektivně pokouší o kontrolu cenotvorby koncových prodejců u základního zboží prostřednictvím snadno korumpovatelných úředníků.
• za posledních několik let vyzbrojování ze zahraničí stále nemá zkorumpovaná Ukrajina pro své vojáky základní vybavení – boty, vesty, helmy… Odvedení Ukrajinci či ti co si šli do armády vydělat si raději kupují či jiným způsobem získávají potřebný materiál na frontu.
• nemocnice, které nejsou schopny se adekvátně a bezplatně postarat o zmrzačené vojáky (ukrajinský stát nemá ani protézy pro své vojenské mrzáky).
• proletáři co si nezaplatí nutná potvrzení pro opuštění země nebo nemají dost na uplacení hraniční kontroly, jsou otočení zpět do vlasti. Nezaměstnaní práceschopní muži jsou zadržováni uvnitř země.
• ukrajinský stát sice kritizuje některé své sousedy, učí své obyvatele je nenávidět, ale náruč pro přijímaní jejich pomoci má stále ze široka otevřenou. Ukrajinský stát je díra, v níž mizí zahraniční pomoc kdy jeho část prokape k těm proletářům, kteří ji skutečně nejvíce potřebují.

2) „Největším pojivem a hlavním limitem onoho hnutí je vlastenectví. Uvnitř hnutí odporu navíc působí, beztrestně a s rostoucí popularitou, extrémně pravicové paramilitární jednotky, své bojové schopnosti již prokázaly v Donbasu. Forma odporu je bohužel znečištěna.“ /cit. K.P.K.-M.C./

Není nic čistého pod tímto povrchem, vlastenectví není žádným vnějším pojivem jak to K.P.K.-M.C. prezentují. Nacionalismus je tomuto buržoazně demokratickému hnutí vlastní a patří mezi jeho hlavní obsahy. Toto hnutí je levným prodloužením slabého ukrajinského státu, je koordinováno ukrajinskou vládou, je provizorním tělem státu. Žádná politická či jakákoli jiná autonomie se tu nekoná a také proto o ní nepřináší K.P.K.-M.C. žádnou evidenci. Drobnými pozitivními příklady jsou naopak sítě schovávající dezertéry i ty co omítli narukovat (rodina, přátelé, známý…).

3) „Tím, že síly odporu akceptovaly formu boje, kterou na ně uvalil ruský nepřítel (opevnění se a teritoriální obrana) …“ /cit. K.P.K.-M.C./

Je třeba zmínit jeden z faktorů a to, že nepřítel svým přístupem, svým jednáním vytváří prostor, který pak pro boj ukrajinské síly využívají. Začátek invaze se nenesl v duchu likvidace populace, Ukrajinci nestáli před volbou „bojuj nebo budeš zabit“. Využívají prostor ke vzdoru, který je dán postupem a přístupem Ruské federace.

Forma boje vychází z obsahu a je laciné od K.P.K.-M.C. to vše svalit na Ruskou federaci. Třídní válka by si nacházela jiné formy, jiné oslovování ruských vojáků, měla by jiné priority ve své agitaci i praktických úkolech, volila by formy úměrně svému obsahu, ale o to tu samozřejmě momentálně nejde. Forma boje Ukrajinců je projevem buržoazně občanského vzedmutí (onoho tisíce chvilek pro Ukrajinu) nic víc.

4) „První povinností komunistů je všemi dostupnými prostředky, ty jsou však dnes velmi slabé, podporovat ozbrojené demokratické hnutí, aby se emancipovalo od symbolického poručnictví zkolabovaného ukrajinského státu. Snažit se obracet na proletářskou složku onoho hnutí, velmi velkou většinu mezi dobrovolníky včetně těch, kteří se do země vrátili z práce v zahraničí …“ /cit. K.P.K.-M.C./

Je třeba pro ujasnění nejprve podtrhnout – třída nejsou zburžoaznělí pracující občané bojující v teritoriální obraně. Nelze změnit buržoazní hnutí, lze se s ním rozejít, odtrhnout se od něj. Kritickým podporováním tohoto občanského hnutí, v jakém stavu je dnes, dochází jen k posílení státu, k větší akceschopnosti současné vlády, k prohlubování válečného konfliktu, k postupující brutalizaci války, k nárůstu mrtvých. Podpora ozbrojeného demokratického hnutí je reálně jen podporou západního imperialismu s jeho ukrajinskou vládou. Představa tzv emancipace od státu by byla jen formou buržoazního libertariánství nikoli posunem k třídním zájmům. Vojenské jednotky, které by se za současného stavu staly více, „nevládkářskými“ by se nestaly méně buržoazními.

Navíc co by bylo obsahem rozpojení ozbrojeného demokratického hnutí od státu v tomto fantazírování? Mezitím na žádost generálního štábu a velení ozbrojených sil Ukrajiny (19.4.) má dojít k odzbrojení teritoriální obrany na západě Ukrajiny a odebrání techniky (Javelin, Stinger, NLAW) do rukou regulérní armády. Pokud tu dochází o přetahování se o zbraně ze západu je to mezi buržoazně nacionalistickým hnutím a stávající vládou. Oba aktéři jsou třídním zájmům nepřátelští. Je nutné na prvním místě hovořit o obsahu, a ne o vertikálnosti či horizontálnosti, o jeho demokratické povaze, o organizačních formách občanského vzedmutí.

Komunisté se mají starat jen o to své, buržoazie dělá to samé, neexistuje žádná neutrální politika. Komunisté tedy mají mít na zřeteli bezprostřední zájmy proletářů, třídní zájmy, hlediska, perspektivu a odmítnout propagovat demokratičtější horizont stávajícího hnutí, jak si to představují demokratičtí partyzáni K.P.K.-M.C. „Družstevnictví“ ve vedení buržoazní války je absurdní. Proletariát posílením mezitřídní spolupráce v této situaci nezíská. Nemluvě o posilování dezorientace proletářů v dalších zemích.

5) „Dokud nedojde uvnitř lidového odporu k třídní polarizaci, není na pořadu dne vyzývat k vytváření brigád proletářských bojovníků za sociální revoluci. Takové výzvy mohou mít smysl jedině tehdy, když mají spodní společenské třídy vlastní politický plán a své vlastní ozbrojené struktury, které jsou politicky i vojensky odlišné od lidového odporu.“ /cit. K.P.K.-M.C./

Hezky uspořádaný politický plán a „vytváření brigád proletářských bojovníků“ až po vytvoření „vlastní ozbrojené struktury“ – pěkný gradualistický idealismus a organizační kolečko tu K.P.K.-M.C. servíruje. Na co je nutné apelovat, tak jsou třídní zájmy, sociální požadavky a sociální boj, který pokud se v této situaci bude rodit, tak jako bezprostřední, živelný a spontánní. Pokud takováto agitace nemá dostatek uší ochotných ji naslouchat, pak to není dostatečným důvodem k přijetí „buržoazního pódia“, které stejně bude nakloněno buržoazním obsahům. Přiblížení se sociologicky uchopeným proletářům uvnitř lidově národní podpory ukrajinského válčení za cenu odklonu od historických zájmů proletariátu je, jak uvidíme níže, servírováno jako recept na popularitu komunistů. Méně sterilní rétorika směrem k tomu davu, je však rétorika mezitřídní kolaborace, tj. obětování proletariátu pro buržoazii.

6) „Rozklad revolučního defétismu v pacifismus je dnes vyjádřen odmítnutím kritické podpory odporu s pomocí klasického prohlášení, že obě válčící strany jsou stejné.“ /cit. K.P.K.-M.C./

Obě strany jsou buržoazní nikoli na vlas stejné. Kritická podpora = prostě jen podpora. Ideologové hledají ezoterickou hloubku, k níž má proletariát dojít, aby spojoval své zájmy s buržoazií. Obrana tzv demokratičtějšího režimu, který je z velké části jen iluze, má evidentně podle K.P.K.-M.C. větší váhu než smrt, poškození zdraví a destrukce skromného majetku proletářů, jejich domovů, jejich životních podmínek prohlubováním buržoazní války. Cílem odporu proletářů má však být buržoazie a kapitál a nikoli podle K.P.K.-M.C. jedna z válčících stran. Pokud mají prolévat krev, tak jen za své zájmy. Mír nikoli jako buržoazní utopie, ale jako mobilizační heslo, i jako cíl v budoucnu po překonání kapitalismu skrze třídní válku, tu není bráno v potaz a skrze pragmatický realismus dochází K.P.K.-M.C. ke zdůvodnění kamarádění se s momentální kapitalistickou mizérií. Proletáři ber, co je i přesto, že je to buržoazní válka, tvá smrt!

7) „Tím, že komunistická levice, která vzešla z Komunistické internacionály, tuto linii aplikovala až na několik málo výjimek během druhé světové války, uzavřela se do svých malých kroužků, přeměnila se v sekty a odstřihla se od jakýchkoli pokusů o proletářskou organizaci nezávislou na stalinistech a sociálních demokratech v hnutí odporu. Tato politika přispívá k politickému odzbrojení proletariátu a v rámci současné války v Ukrajině de facto ratifikuje ruskou politiku anexí a zkázy.“ /cit. K.P.K.-M.C./

Působení italských komunistů v partyzánském odboji vedla k jejich likvidaci ze strany stalinistů. Působení komunistické levice, agitace v partyzánských oddílech, v bojovných lidových hnutích, na veřejných akcích, v organizacích lidového odporu byla potlačována, umlčována, diskreditována, udávána represivním složkám od 20. let 20 století, ze strany konkurenčních stalinistů a sociálních demokratů všeho druhu. Lze pochybovat, že K.P.K.-M.C. tyto informace nemá, a šíří tu impotentnost strategie podržtašky v buržoazním hnutí neboli obětování se proletářů pro buržoazní hnutí.

Současný proletariát už je dlouho politicky odzbrojen iluzemi demokratismu, politikou volené vlády a jeho destrukce pokračuje v buržoazní vlastenecké válce. K čemu je mu smrt oproti vzdání se, poraženectví vlastního státu a vlády? Zkázu tu falešně K.P.K.-M.C. připisuje jen Ruské federaci jako by neexistoval kontext ani vůle ukrajinské vlády a celého buržoazního hnutí v této válce pokračovat. K čemu je mrtvým proletářům demokratický terén (o němž není jisté, že se neposune směrem k většímu autoritářství), který K.P.K.-M.C. cení jejich smrtí? K.P.K.-M.C. tu evidentně více záleží na buržoazním rozdělení území než na přežití proletářů. I v případě, že by na Ukrajině panoval poměr sil a z toho vzešlé západoevropské poměry, tak demokratický režim není hodný obětování se ve válce. V tomto směru však musela být Ukrajina ještě propagandisticky dobarvena. Orientace proletářů je dnes vždy a všude stejná, orientovat se na své zájmy, stejně jako to sobecky neustále činí buržoazie.

8) „To by se rovnalo akceptaci anexe dobré čtvrtiny ukrajinského území.“ /cit. K.P.K.-M.C./

K.P.K.-M.C. se tu hrozí anexe, ale nehrozí se mrtvolám proletářů, které jsou obětovány k zamezení této anexe.

9) „Stejně tak je otevřená diktatura pro třídní boj méně příznivým terénem než liberální demokracie. Komunisté se nicméně liší od upřímných demokratů, od těch, kdo usilují o mír, svou politikou, která označuje za kořen války, utrpení a ničení, které dopadá především na ovládané třídy, kapitalismus ve všech jeho státních formách, ať demokratických, nebo nedemokratických.“ /cit. K.P.K.-M.C./

Komunisté nejsou demokraty provádějící demokratickou politiku obohacenou o kritiku kapitalismu, ani těmi kdo čekají na vhodný demokratický terén pro svůj třídní boj, ani nenabádají proletáře za boj za demokratické procedury. Bezprostřední požadavky, zájmy proletářů válka odsunula ještě více na okraj a K.P.K.-M.C. to učinili taktéž.

10) Do textu K.P.K.-M.C. bylo zaneseno třídní stanovisko, žel jen jako rétorický doplněk: „Bojovat za mír, bojovat za něj konkrétně, tedy znamená, dnes jako vždy, podporovat všemi prostředky přeměnu kapitalistické války ve válku třídní.“

Aby se pak pokračovalo v posvěcení sjednoceného úsilí tříd vést válku:

„V Ukrajině, tak jako všude jinde, kde propuknou kapitalistické ozbrojené konflikty, by bylo objektivně nejpříznivějším scénářem pokračování války, které by bylo přerušované díky ruským ztrátám, kdy by lidový odpor kompletně a definitivně převzal místo pravidelné ukrajinské armády. Realizace tohoto scénáře by dál oslabila umírající ukrajinský stát a vyvolala politickou krizi v Rusku, která je nepostradatelná pro přípravu opevnění pro odhodlaný a masivní protest proti státu. Realizace tohoto scénáře by navíc zvýšila rozpory uvnitř takzvaného „západního“ tábora a posloužila by jako odrazující příklad Pekingu, který se připravuje na anexi Tchaj-wanu.“ /cit. K.P.K.-M.C./

Nejpříznivější scénář pro K.P.K.-M.C. je pokračující smrt, pokračující buržoazní válka, to vše pak následované (coby přání) protestem proti státu. Přáním je tu obdobný scénář, který přesvědčuje proletáře pro antifašistickou jednotu tříd. Nejprve je třeba vyčistit veřejný prostor od fašistů (nebo v národně-osvobozeneckém smyslu, je nejprve nutné společně porazit okupanta), dočasně zapomenout na potřeby proletářů a poté i proletářská politika bude mít údajně prostor pro svou činnost. To je politika typická pro stalinisty. Ve skutečnosti to má pokračování… proletariát je buržoazií neustále podváděn a přináší největší oběti v tomto společném boji. Současné mezitřídní demokratické hnutí je vším a cíle a potřeby proletariátu jsou momentálně ničím. Pragmatismus a ocáskovství tu vedou k podpoře občanského buržoazního hnutí. Proletariát v ČR nebyl schopen využít terén demokracie za posledních 30 let a na Ukrajině by měl za údajný demokratický terén (čistá ideologická představa) proletariát umírat. Pokud neexistuje třída vědomá si svých zájmů, pak nemá jak využít politickou krizi či oslabení státu pro své třídní zájmy. K.P.K.-M.C. chybí aktér, hledá spekulativní cesty jak oslabit stát, za jeho praktického posilování a současně nevyzývá pracující k praktických krokům k obraně svých bezprostředních zájmů. K.P.K.-M.C. je krajním křídlem demokratického sociálního hnutí – demokratickou obhajobou masakru proletářů.

11) „… je to boj na obranu života před jeho stalinizací, návrat „sovětských dob“ s represemi a cenzurou a potlačováním individuálních a kolektivních svobod…“

Ekonomická základna stalinismu v Rusku neexistuje a obdobně jako liberálové straší ve svém komentáři pod textem pracující veřejnost stalinismem.

Email: proletarchiv@yahoo.com / www.proletarchiv.yolasite.com

[Subverze] Internacionalistické příspěvky k odporu proti válce

Text byl doručen do e-mailu!

Zuřící válka na území pod správou ukrajinského státu rozdmýchává vášnivé debaty o tom jaký postoj mají zaujmout stoupenci revoluční teorie a praxe. Nespočet jednotlivců a skupin se svým přístupem dostává do rozporu s dříve zastávanými postoji, jako by důsledný antimilitarismus byl legitimní jen v době kapitalistického míru nikoli však v době, kdy se válka blíží k našim domovům.

Válka je drama ve kterém se vždy odhalí rozpory a limity, protože již není snadné je popírat, mlžit a skrývat jako v předválečné době. Vždy se ukáže, kdo revoluční teorii dokáže sladit s revoluční praxí a kdo jen pod hesly antikapitalismu provádí (ultra)levicovou buržoazní politiku.

Nyní jsme svědky toho jak mnozí anarchisté a komunisté propagují buržoazní válku jako údajné řešení globálních problémů, vstupují do státních armád a účastní se bratrovražedných konfliktů. Jinými slovy: bojují za zájmy státu a buržoazie. Sami sebe a okolí při tom klamou tvrzením, že tím vším chrání především životy civilistů aniž by tím současně posilovali postavení státu a buržoazie. Jako by snad v této válce nešlo především o to, které státy budou mít moc nad konkrétním územím, zdroji a populací.

Jistě, každý rozporuplný postoj potřebuje “ospravedlnění”, pokud jeho hlasatelé mají zakrýt skutečnost, že si kálejí do vlastních úst a svými činy dnes popírají to, co tvrdili včera. Je opravdu deprimující vidět lidi, kteří před několika roky pochodovali ulicemi pod heslem “Válku válce!” jak nyní v době zuřící války stejně zapáleně řvou “Do války!”

Řeči o nedogmatismu, přizpůsobení se specifické realitě, dočasném spojenectví se státem, pragmatičnosti a mnohé další, to jsou jen ideologické manipulace, které mají “ospravedlnit” zradu revoluční praxe a přiklonění se na stranu buržoazně demokratického politikaření.

Ukazuje se také, že válečná propaganda a selektivita informací se týká všech, kdo válku podporují: Putina, Zelenského, nacionalistů na obou stranách válečné linie stejně jako těch anarchistických a komunistických skupin, které dobrovolně podléhají armádnímu velení.

Ti, kteří zastávají revoluční defétismus a místo podpory jedné z válčících stran vyzívají k podvracení válečného úsilí, tito lidé jsou válečnou propagandou nálepkováni jako stoupenci arogantní západní levice, která není schopná empatie a uznání, že lidé z východní a střední Evropy dokáží být sebevědomými aktéry změn. Tento odporně propagandistický přístup nesmí zůstat bez odezvy. Nejen protože pomáhá konzervovat imperialistické dělení světa na západní a východní blok, ale také protože to slouží k zastírání skutečnosti. Revoluční defétismus a odmítnutí účasti v buržoazní válce totiž není stanovisko zastávané výhradně v západní Evropě a USA. To se jen válku podporující “anarchisté a komunisté” snaží selektivně vymazat z dějinného příběhu to, co se nehodí do jejich válečné propagandy a válečné mobilizace. Nenechme se zmást: Na Ukrajině, v Rusku, Česku, Slovensku, Polsku, Bělorusku, Litvě, Lotyšku a mnoha dalších oblastech jsou také anarchisté a komunisté, kteří odmítají účast v této válce. Oni a ony ji správně definují jako soupeření různých imperialistických bloků, nikoli jako střet mezi diktaturou a demokracií, jak je obvyklé vysvětlení mezi demokraty všech odstínů včetně těch, kteří mávají rudými, černými a černorudými vlajkami.

Nakladatelství Subverze v červenci 2022 vydalo několik publikací aby hlas lidí odporujících válce nezapadl pod nánosem válečné propagandy.

Konkrétně jde o tyto texty:

Proti válce a vojenské mobilizaci: předběžné poznámky k invazi na Ukrajinu
https://subverze.noblogs.org/post/2022/07/23/proti-valce-a-vojenske-mobilizaci-predbezne-poznamky-k-invazi-na-ukrajinu/

Nebojuj za “svou” zemi! – Internationalist Perspective
https://subverze.noblogs.org/post/2022/07/23/nebojuj-za-svou-zemi-international-perspectives/

Anarchismus, nacionalismus, válka a mír
https://subverze.noblogs.org/post/2022/07/22/anarchismus-nacionalismus-valka-a-mir/

Kritický komentář k politické orientaci textu od Kolektivně proti Kapitálu – Mouvement Communiste
https://subverze.noblogs.org/post/2022/07/22/kriticky-komentar-k-politicke-orientaci-textu-od-kolektivne-proti-kapitalu-mouvement-communiste/

[Internationalist Perspective] Nebojuj za „svou“ zemi!

Zdroj v angličtině: https://internationalistperspective.org/dont-fight-for-your-country/

Všichni nenávidí válku. Ze všech nejvíc ti lidé, kteří posílají jiné na smrt na bitevním poli. Tvrdí, že se jim to bytostně příčí, ale bohužel jsou k tomu nuceni opačnou stranou. Opačnou stranou, která proniká na naše tradiční loviště. Opačnou stranou, která napadá „svrchovaný“ národ. Nemáme na výběr! Musíme se bránit… K jakému „my“ patříš? Neúnavná propaganda na obou stranách tlačí každého, aby si zvolil stranu, aby se do války aktivně zapojil nebo se stal jejím nadšeným podporovatelem. Protože opačná strana je skutečně odporná. A taková je vždycky.

Ruská armáda je obviňována z válečných zločinů. Zvláštní to pojem, „válečný zločin“. Nadbytečný, když se to tak vezme, protože válka je zločinem z definice, a to nejhorším ze všech. Ať už je cílem cokoli, prostředky jsou vždy stejné: masové vraždění a destrukce. Není války, která by se obešla bez otřesných masakrů. Pojem „válečný zločin“ naznačuje, že válku lze vést dvěma způsoby: civilizovaným a zločinným. Pokud mezi nimi kdy rozdíl existoval, pokroky ve vojenské technice jej zcela setřely. Procento civilních obětí ve válkách neustále stoupá od počátku 20. století. V americké občanské válce v 19. století se vojenský personál na celkovém počtu mrtvých stále podílel z více než 90%. V první světové válce už tvořili 59% všech obětí civilisté. V druhé světové válce tento podíl vzrostl na 63%, ve válce ve Vietnamu pak na 67%. V různých válkách z 80. let vystoupal na 74% a ve 21. století na 90%. Od druhé světové války nebylo jiného konfliktu, který by vyhnal srovnatelné množství lidí z jejich domovů. Rozdíl mezi bojujícími a nebojujícími, mezi vojenskými a civilními cíli, se z moderního vedení války z velké části vytratil. Čím větší ničivou sílu každá z obou stran nasazuje, tím větší jsou „kolaterální škody“ na civilním obyvatelstvu. Čím víc se válka na Ukrajině stupňuje, tím víc životů běžných Ukrajinců je zničeno, tím víc se země obrací v trosky.

Z toho, co je a není válečný zločin, se stává věc názoru. Tak jako „terorismus“, jenž se stal levnou nadávkou, kterou každý častuje svého protivníka v jakémkoli konfliktu, jde o výmluvu v přestrojení za obvinění. Je jí proto, že použitím slova „terorismus“, definovaného masmédii a politiky jako nejhorší zlo ze všech, daná strana nepřímo říká, že k jeho potlačení lze využít jakýchkoli prostředků, a jde tudíž o předpřipravenou výmluvu, aby mohla teror použít sama. Podobně tak obvinění z „válečných zločinů“ ospravedlňuje zločiny, které páchá „naše vlastní“ strana a o kterých se „naše“ média zmiňují jen zřídka nebo vůbec. Jen si vzpomeňme např. na Jemen, kde saúdské síly bombardovaly a mořily hladem civilisty daleko hůř, než čeho se ruská armáda zatím dopustila na Ukrajině. Saúdské letectvo by stěží vydrželo jediný týden bez britské a americké vojenskotechnické podpory a dodávek zbraní. Jde i zde o „válku za demokracii“? Tohle zvěrstvo pokračuje dál, mimo hledáček médií. Rozejděte se, není tu nic k vidění. Žádné válečné zločiny.

Moderní válka

Často bylo poznamenáno, že v dobách války se stává obtížným postřehnout rozdíl mezi reportáží a propagandou. Když ruská armáda podnikla (neúspěšný) útok na televizní věž v Kyjevě, západní média to označila za válečný zločin. Když ale NATO (úspěšně) vybombardovalo sídlo bělehradského rozhlasu a televize v roce 1999, šlo o „legitimní vojenský cíl“.

Zločinnost „speciálních vojenských operací“ ruské armády byla prokázána nade vší pochybnost v Grozném a v Aleppu, abychom uvedli jen ty nejextrémnější nedávné příklady měst, která se jí povedlo obrátit v sutiny. V Ukrajině zatím takhle daleko nezašla, možná i proto, že záminkou pro invazi na Ukrajinu je tvrzení, že Ukrajinci jsou bratrský národ, který je třeba osvobodit. Aby ale dosáhlo svých vojenských cílů, musí Rusko válku zintenzivnit a udolat tento „bratrský národ“ svou převahou v ničivé síle. Logika války pohání ruskou invazi k dalšímu stupňování devastace.

Nepředstírejme, že se jedná o čistě ruský fenomén. Během válek v Zálivu Američané bombardovali bagdádské úkryty (pumami určenými k prorážení bunkrů), čímž zavinili smrt stovek civilistů. Mnoho dalších zemřelo, když byli prchající vojáci masakrování ze vzduchu na „dálnici smrti“ v roce 1991. Ve válkách, které Západ vedl v Iráku a Afghánistánu, zemřelo více než 380 000 civilistů. Bezpočet dronových útoků, které americké vojenské síly od té doby provedly, rovněž pramálo ctí rozdíl mezi bojujícími a nebojujícími. Nemluvě o tom, čeho se nejloajálnější vazal Washingtonu, totiž Izrael, dopouští v Pásmu Gazy. Jsou toho schopní všichni. Taková je moderní válka.

Válka je ideální rámec, ve kterém stát může upevnit moc nad svými občany. To je nyní zcela zjevné v Rusku, kde nazvání války válkou obnáší risk 15 let vězení, kde dochází k brutálnímu potlačování protiválečných protestů a kde byla umlčena všechna média, která nejsou hlásnou troubou Kremlu. Ale skutečnost, že je zapotřebí této otevřené represe, současně poukazuje na slabost režimu. Není pochyb o tom, že toto není případ Ukrajiny. Tam všichni stojí za Zelenským. Tedy – aspoň pokud smíme vědět. V mnoha rozhovorech s Ukrajinci, které se objevují v západních médiích, nikdy nikoho neslyšíme postavit se proti válce nebo o ní aspoň vyslovit pochybnost, ačkoli ze sociálních médií i svých vlastních zdrojů víme, že takoví lidé existují. Podle médií je však každý Ukrajinec ochoten padnout za svůj národ. Přesto ale Zelenskyj shledal nezbytným zakázat všem mužům ve věku od 18 do 60 let opustit zemi. Všichni musí zůstat k dispozici coby kanónenfutr pro vlast. Stejně tak shledal nezbytným zakázat opoziční strany a donutit všechny kanály televizního zpravodajství, aby se spojily v „jedinou informační platformu pro strategickou komunikaci“ pod názvem „United News“. To vše ve jménu obrany svobody. Samozřejmě že média, která vyzývají Ukrajince, aby pozabíjeli co nejvíc „rusáckých švábů“, chrlí svůj jed i nadále. Mnoho západních médií – včetně novin jako New York Times – se raději rozhodlo o Zelenského autoritářských opatřeních nereferovat. Slavný slogan Times zní „všechny události, které se hodí pro tisk“, a tento typ událostí se pro příběh o válce za demokracii zjevně nehodí.

Lháři

Ruská i ukrajinská vláda obě tvrdí, že cenzura je nezbytná pro ochranu obyvatelstva před dezinformacemi. To je další takové záludné slovo. Podobně jako „válečný zločin“ a „terorismus“ je takříkajíc „v oku pozorovatele“. Sociální i jiná média dezinformacemi samozřejmě přetékají. Kdo ale rozhoduje o tom, co jimi je a co ne? V Rusku je to stát, který rozhoduje, kdo mluvit může a kdo musí zůstat zticha. Na Západě je tento úkol z velké části outsourcován soukromému sektoru, tj. společnostem, které ovládají masmédia a platformy sociálních médií. Ale i ty nakonec ponouká vláda. „Zakážeme v EU mediální mašinerii Kremlu. Státem vlastněným společnostem Russia Today a Sputnik ani jejich dceřinným společnostem nesmí být nadále dovoleno, aby šířily své lži ospravedlňující Putinovu válku. Vyvíjíme nástroje, kterými v Evropě zakážeme jejich toxické a škodlivé dezinformace“, prohlásila předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová. A vskutku, zpravodajské kanály i jiné Rusku poplatné zdroje, které se nedrží prozápadní linie, již nejsou přístupné na Facebooku ani dalších velkých platformách sociálních médií. Nenazývejme to ale cenzurou – tu praktikuje nepřítel.

Rusům a Západu se o válce na Ukrajině dostává velmi odlišných informací. Lže se jim, především pak tím, co se jim jejich média rozhodnou ukázat nebo neukázat. Ruský divák například stále dokola vidí záběry Ukrajinců, kteří mu sdělují, že byli zbiti a zastrašováni ultranacionalisty jen proto, že mluvili rusky; západní divák vidí stále dokola matky, jak se v slzách loučí se svými manžely, kteří říkají, že jsou ochotni zemřít za Ukrajinu. Oba druhy záběrů jsou nejspíš pravé, ale každá strana si k odvysílání vybírá jen ty, které vyhovují jejímu propagandistickému narativu.

Na Západě je to příběh o odhodlané zemi, která se navzdory přesile udatně brání proti surovému násilníkovi. Jistěže provoláváme slávu udatným hrdinům, jistěže jim pomáháme, jistěže máváme modrožlutou vlajkou. Takhle jednoduché to je.

Příběh předkládaný Ruskem není příliš sofistikovaný; je to nesourodá směsice obvinění v hrubém stylu bývalého SSSR. Ukrajina trpí pod jhem zkorumpovaného, neonacistického, genocidního režimu. Nevedeme proti Ukrajině válku, jen bráníme tomu, aby se z ní stala předsunutá základna NATO, které představuje hrozbu pro naši vlast. Bojujeme za svět bez nacistů. Pod stejně průhlednými záminkami se svého času ruské tanky přivalily do Budapeště a do Prahy.

Tak jako v každé propagandistické historce, i v této je zrnko pravdy. Rozpínání NATO je realitou. Na Ukrajině existuje ultranacionalistický proud. Existují fašistické skupiny jako Svoboda a prapor Azov (nyní začleněný do ukrajinské armády), které útočí na gaye, feministky, Romy a ruskojazyčné obyvatelstvo. Ukrajina není samozřejmě zdaleka jedinou zemí, ve které krajní pravice vystrkuje svou hnusnou hlavu. Neznamená to však, že je tamní politický systém fašistický. Přinejmenším v menší míře, než ten ruský. A genocidní? To, čeho se ruská vojska dopustila v Čečně a Sýrii, bylo nesrovnatelně horší.

Kdo chce psa bíti, hůl si vždycky najde. Všechny státy lžou, když jejich armády vyrážejí na pochod. Spojené státy zrovna tak jako Rusko. Jen si vzpomeňme na neexistující zbraně hromadného ničení v rukou Saddáma Husajna a na jeho stejně tak neexistující napojení na Al-Káidu, které byly záminkou pro americkou invazi do Iráku.

Jak se věci mají

Skutečný příběh nese jméno inter-imperialismus. Neboť ať už se svět stal jakkoli globalizovaným, jde stále o svět založený na soupeření. Obchodním soupeření, ze kterého se stává vojenské soupeření, horká nebo studená válka, podle toho, co si zrovna podmínky žádají. Podmínky, jako jsou ztráta moci, ztráta nebo potenciální nabytí odbytišť, ekonomická krize. Žijeme v systému, který se brutálně střetává s potřebami lidstva. V systému, který je ve válce s celou naší planetou, s životem samým. Postavit se kapitalistickému systému a porazit jej, to je jediná válka, která dává smysl.

Studená válka neskončila. Nanejvýš v ní došlo k přestávce. Varšavská smlouva zmizela, ale NATO nikoli. Jelcin navrhl, že by se jeho členem mohlo stát i Rusko, ale to samozřejmě nebylo možné: celým důvodem jeho existence bylo si Rusko podmanit. Rozpoutala se urputná debata o tom, zda je NATO i nadále zapotřebí, když se nyní z Ruska stala jen další kapitalistická demokratická země. Tato otázka byla v praxi zodpovězena kladně. NATO postoupilo až k ruským hranicím, porušujíc tak dřívější sliby. Čtrnáct bývalých zemí Varšavské smlouvy bylo začleněno do této protiruské aliance. V Polsku a Rumunsku byly instalovány americké raketové základny. Uchvácení Ukrajiny bylo poslední fází této ofenzivy. Kvůli ziskům, ale ještě víc kvůli zadržení Ruska. Ukrajina se zatím členem NATO nestala, ale začala se Západem vojensky spolupracovat.

Rozpínání NATO znamenalo obrovské rozšíření trhu pro americký (a jiný západní) zbrojní průmysl, protože po nových členech se vyžaduje, aby své arzenály přizpůsobily aliančním standardům. Aby vyhovělo těmto normám, Polsko zvýšilo své vojenské výdaje o 60% mezi roky 2011 a 2020, a Maďarsko dokonce o 133% mezi lety 2014 a 2020. Pokladna nepřestávala zvonit penězi. Ale rozpínání NATO bylo poháněno i vědomím, že Rusko – se svou vojenskou mocí a zvláště pak se svým jaderným arzenálem – zůstávalo potenciální hrozbou pro Pax Americana. Je i nadále jedinou zemí, proti které Spojené státy nemohou vést válku, aniž by riskovaly své vlastní kvazi-totální zničení. Stejně jako za studené války. Která tudíž neskončila. Strategie Washingtonu zůstává stále stejná: zadržování. Zadržet Rusko a omezit jeho sféru vlivu, oslabit jeho moc, aniž by s ním vstoupil do otevřeného střetu. Za studené války se tento konflikt vybojovával prostřednictvím státních převratů a národně-osvobozovacích hnutí. Dnes je to Ukrajina, která se stala dychtivým dobrovolníkem ochotným padnout za „svobodný západ“, vedená „sympatickým“ hercem a milionářem Zelenským, který je natolik bojechtivý, že chce podobně jako Che Guevara během kubánské raketové krize vystupňovat konflikt až ve světovou válku, bude-li to nutné. Tu by riskoval, pokud by byl vyslyšen jeho požadavek na „bezletovou zónu“, čili vzdušnou válku mezi NATO a Ruskem. Nebude po jeho, stejně jako nebylo po Che Guevarově. Přímá konfrontace zůstává tabu. To je jedním z důvodů, proč může být zavádějící načrtávat analogie s předjadernými válkami.

Nepřítele už nelze stylizovat do role „komunistického nebezpečí“, ale to z Ruska nedělá běžnou kapitalistickou zemi srovnatelnou s naší. Jejich boháči nejsou kapitalisté jako ti naši, nýbrž „oligarchové“. Kdo to jsou, tihle oligarchové? Miliardáři, kteří zbohatli díky korupci, vykořisťování a spekulanství, a kteří rádi vystavují své bohatství na odiv skrze ostentativní spotřebu luxusního zboží. Jinými slovy – kapitalisté. Pořekadlo „za každým velkým majetkem se skrývá zločin“ nebylo vynalezeno v Rusku. Nicméně tam je tento zločin stále poměrně čerstvý. Nová kapitalistická třída v Rusku sestává z velké části z členů staré kapitalistické třídy, totiž z ředitelů továren, stranických bossů a byrokratů v pseudokomunistickém SSSR, kteří se zachovali jako lupiči, když došlo k privatizaci státních aktiv. Privilegovaná třída zůstala privilegovanou třídou, nyní coby soukromí vlastníci kapitálu. Ale zároveň i coby správci státu. Zájmy soukromých kapitalistů jsou propleteny se státním aparátem a jsou mu podřízeny – tomu samému státnímu aparátu, který se nyní Putin zdá pevně třímat ve svých rukou.

Rozpad starého SSSR a privatizace „centrálně řízené“ státně kapitalistické ekonomiky byla důsledkem krize, zapříčiněné v první řadě drtivými náklady na udržování impéria a neochotou dělnické třídy k tvrdší práci za méně peněz. Ale touha členů vládnoucí třídy po tom, být nejen správci kapitálu, ale i jeho soukromými vlastníky s přístupem k celému kapitalistickému světu, byla rovněž důležitým faktorem.

Vydrancovali ekonomiku, zatímco průměrná životní úroveň šla ke dnu jako kámen. Ruský hrubý domácí produkt v roce 1998 byl jen o něco málo víc než třetinový ve srovnání s tím, kolik činil v posledním roce existence SSSR. Průmyslová výroba klesla o 60%. Avšak počínaje rokem 1999 ceny hlavních ruských vývozních produktů – ropy a plynu – začaly stoupat. To podnítilo ekonomické oživení, které zlepšilo životní podmínky. Stát se zkonsolidoval a bezpečnostní aparát se dostal do středobodu moci. S Putinem jako bývalým plukovníkem KGB v čele se Rusko znovu začalo prosazovat na světové scéně. Armáda byla zrekonstruována v tak velkorysém měřítku, že se zbrojní průmysl (který zaměstnává více než 2,5 milionu Rusů) potýkal s nadvýrobou. Tato samá armáda krvavou cestou nastolila „pořádek“ vnitřně (Čečna), přeshraničně (Gruzie, Kazachstán) i venku (Sýrie).

Ale v roce 2015 byla průmyslová výroba stále pod úrovní roku 1990. Pouze ropný a plynárenský sektor překonaly předprivatizační úroveň výroby. Toho roku však cena ropy začala opět zvolna upadat, a s ní i celá ruská ekonomika. Hrubý domácí produkt se propadl z 2,29 bilionů dolarů v roce 2013 na 1,48 bilionu dolarů v roce 2020 – méně, než ten texaský.

Ruský kapitál proto čelil vícečetným výzvám:

– ubránit tržní pozici svého hlavního vývozního odvětví, totiž těžby ropy a plynu;

– omezit na něm svou závislost: se svými divokými cenovými výkyvy a nejistou budoucností skýtá ochromené ekonomice jen nespolehlivou oporu;

– buď zredukovat svůj vojenský průmysl s jeho nadvýrobou, nebo zvýšit užívání jeho výrobků;

– skrýt skutečnost, že nemá co nabídnout dělnické třídě, a odpoutat pozornost proletářů od jejich bídné situace tím, že je zapojí do kampaně národní pýchy namířené proti cizímu nepříteli, jehož vinou se zhoršují podmínky pro holé přežití.

Jde o hotový recept na imperialistickou agresi.

Ukrajina představuje atraktivní kořist. Má největší světové zásoby železné rudy, stejně jako zemní plyn a další nerostné zdroje, vynikající zemědělskou půdu, průmysl, loďařství, přístavy… má také moderní zbrojní průmysl, který se může měřit s tím ruským, což je jedním z důvodů, proč Moskva trvá na tom, že Ukrajina musí být „demilitarizována“. A pak jsou zde produktovody, které přivádějí ruskou ropu a plyn skrze Ukrajinu do západní Evropy. Pochopitelně, že nad nimi chce mít Rusko kontrolu.

Rusko prostřednictvím tohoto potrubí pokrývá 45% evropského dovozu zemního plynu, avšak v posledních letech začaly z jeho podílu na trhu uhlodávat Spojené státy. Rusko je třetím největším producentem zemního plynu na světě. Tím největším jsou USA, jejichž plynárenský průmysl zaznamenal ohromný růst díky novým a ekologicky ničivým způsobům těžby (frakování). Poslední dobou se nicméně potýkal s nadměrnou kapacitou, v důsledku čehož začal agresivně vyhledávat nová odbytiště. Jeho vývoz do většiny zemí EU a do Spojeného království od roku 2018 strmě stoupá. Jedinou výjimkou bylo Německo, které představuje konečnou pro nový plynovod Nord Stream 2 pod Baltským mořem, jenž obchází Ukrajinu. Zatím není v provozu a soudě z toho, jak se věci mají, nebude možná uveden do provozu nikdy. Německý kapitál do něj vkládal naděje coby do stabilního, úsporného řešení problému s dodávkami energií a vůbec coby do způsobu, jak rozšířit obchodní vztahy s Ruskem. Nyní Německo zapadlo zpátky do řady a investuje do nových terminálů pro příjem zkapalněného zemního plynu z USA. Těžkým znečišťovatelům, jakými jsou uhelné elektrárny, byla prodloužena životnost. Evropská komise představila plán, jak snížit dodávky ruského zemního plynu o dvě třetiny do příští zimy a zcela je ukončit do roku 2027. Ačkoli se tohoto cíle nemusí podařit plně dosáhnout, trend je jednoznačný. Do té míry, do jaké je válka na Ukrajině válkou o evropský energetický trh – a tou bezesporu zčásti je – v ní Spojené státy již zvítězily.

Současná válka nepřišla jako blesk z čistého nebe. Přetahovaná o Ukrajinu trvá již od roku 2008. V roce 2014 se z přetahované stala válka. Od té doby jsou Ukrajinci i Rusové zaplaveni vlasteneckou propagandou. Smůla Ukrajinců je, že žijí v zemi, kterou ani Moskva, ani Washington nehodlají přenechat svému soupeři. Jejich situace připomíná soud krále Šalamouna: dvě ženy obě tvrdily, že jsou matkou novorozeného dítěte. Šalamoun pravil: pak tedy to dítě rozetnu vedví. Na což pravá matka odpověděla: ne, dejte ho jí, netknuté. Ale v případě dítěte, kterým je Ukrajina, obě ženy říkají: rozetni ho.

Dezertuj!

„Fake news“ a skutečné zprávy jsou dnes natolik propletené, že je obtížné pochopit, co přesně se na Ukrajině a v Rusku děje. 27. února nám například bylo řečeno, že třináct ukrajinských vojáků na „Hadím ostrově“ si zvolilo zemřít za svou vlast. „Běž do prdele“, odpověděli údajně na požadavek ruské válečné lodi, aby se vzdali. V ukrajinských a veškerých západních médiích bylo jejich hrdinství vychvalováno až do nebes. Už jim byly takříkajíc objednané sochy. Bylo těžké tomu uvěřit. Byli ti vojáci skutečně natolik opojení propagandou, že přijali vlastní zbytečnou smrt s otevřenou náručí? Doufali snad, že za ní budou odměněni v posmrtném životě, tak jako sebevražední atentátníci? Ze své smrti nemá prospěch nikdo. Neměli by být oslavováni jako hrdinové, nýbrž oplakáváni jako oběti vlasteneckého šílenství.

Naštěstí se poměrně rychle ukázalo, že se dotyční vojáci nakonec přece jen moudře vzdali. Uf. Dokonce i potom, co byli ukázáni živí a zdraví v ruském televizním vysílání, o tom ale řada médií na Západě raději pomlčela.

Bojovat za vlast není v zájmu drtivé většiny obyvatelstva Ukrajiny. Ať už jsou výhody života v zemi začleněné do NATO a EU jakékoli, nepřevažují nad nevýhodami války. Až za několik týdnů, měsíců či let utichnou zbraně a dým se rozptýlí nad rozbombardovanými městy, Ukrajincům zbyde otrávená zem plná trosek a masových hrobů. A západní země budou pravděpodobně méně štědré ohledně peněz na obnovu, než jsou nyní ohledně dodávek zbraní.

Dejme tomu, že Ukrajina válku „vyhraje“ – co tím tamní lidé získají? „Čest národa“? Svobodu? Až válka skončí, Zelenskyj a její vlastní „oligarchové“ budou pořád bohatí, ale ‘obyčejné’ Ukrajince čeká jen hluboká bída.

Nejlepší zprávy, které jsme zatím o válce slyšeli, uvádějí, že někteří ruští vojáci sabotují své vlastní vybavení a dezertují. Kolik jich je, není jasné. Můžeme jen doufat, že dezerce se rozbují v masovém měřítku. Na obou stranách. Že mezi ruskými a ukrajinskými vojáky dojde ke sbratřování a že obrátí své zbraně proti těm, kdo je poslali na smrt. Že ruští a ukrajinští pracující vyhlásí stávku proti válce. Mírové demonstrace samy o sobě nemohou válku zastavit, pokud ji obyvatelstvo dál snáší i se všemi jejími následky. Mír se stává možným jedině tehdy, když se proti válce obrátí tato velká masa, dělnická třída. První světová válka byla zastavena protiválečnou revoltou dělnické třídy, nejprve v roce 1917 v Rusku a o rok později v Německu. To však bylo před drahnou dobou. Dnes v Rusku žádná atmosféra masové vzpoury nepanuje, ale katastrofální důsledky války mohou spícího obra probudit.

Jak v Rusku, tak na Ukrajině se propast mezi bohatými a chudými prudce prohlubuje. V obou zemích „oligarchové“ (Putina a Zelenského nevyjímaje) skrývají své majetky v zámořských daňových rájích a odvádějí nízké či žádné daně. Naopak průměrné reálné mzdy na Ukrajině nevzrostly za celých posledních dvanáct let, zatímco ceny prudce stouply. Sociální výdaje byly po sobě jdoucími ukrajinskými vládami seškrtány z 20% státního rozpočtu v roce 2014 na dnešních 13%. Naprostá většina ukrajinského obyvatelstva byla již před válkou chudá, a po válce bude ještě daleko chudší. Její zájmy a zájmy vládnoucí třídy nejsou totožné. Úplně jako v Rusku. Na Ukrajině se ruští a ukrajinští vojáci navzájem zabíjejí za zájmy, které nejsou jejich.

Náhoda?

Nevíme, jak tato válka skončí. Možná dojde k nějakému kompromisu, který oběma táborům umožní tvrdit, že zvítězily, a který ve skutečnosti bude jen přestávkou na oddych v očekávání války příští.

Od „velké recese“ roku 2008 se globální ekonomika nachází v hluboké krizi. Světová míra zisku se propadla na rekordně nízkou úroveň. Kolaps byl odvrácen pouze tvorbou gigantických objemů peněz a půjčkami na úkor budoucnosti. Na přelomu století činil globální dluh 84 bilionů dolarů. Když v roce 2008 začala krize, ručička ukazovala již 173 bilionů. Od té doby vystoupala o 71% na 296 bilionů v roce 2021. To je 353% celého ročního příjmu všech zemí světa dohromady!

Inflace dosahuje závratných výšin a neexistuje žádný plán, žádná vyhlídka, jak z této díry vylézt jakýmkoli „normálním“ způsobem. Zvyšování nebo snižování daní, podpora utrácení nebo utahování opasků – nic nezabírá proti krizi systému závislého na růstu, na akumulaci hodnoty, které se mu však stále více nedaří dosáhnout. Znovunastolení příhodných podmínek pro akumulaci hodnoty si žádá devaluaci existujícího kapitálu, odstranění „mrtvého dřeva“ v masivním měřítku.

Je to jen náhoda, že v době rostoucí ekonomické nejistoty a beznadějné krize rostou rok za rokem světové výdaje na zbrojení a počet vojenských konfliktů se prudce zvyšuje?

Války řádí a napětí roste prakticky na každém kontinentu. Spojené státy a Čína zrychlily tempo svého vyzbrojování, ospravedlňujíce je poukazováním na sebe navzájem. Světové výdaje na zbrojení vzrostly za minulou dekádu o 9,3% (v konstantních dolarech) a nyní přesahují 2 biliony dolarů ročně. Zdaleka největším rozhazovačem jsou USA (778 miliard v roce 2020, meziroční nárůst o 4,4%), které zastiňují všechny ostatní včetně Ruska (61 miliard v roce 2020, nárůst o 2,5%). Celkové vojenské útraty v Evropě byly v roce 2020 o 16% vyšší než v roce 2011. Dokonce ani pandemií vyvolaná recese tento trend nezbrzdila. V roce 2020, kdy se světový hrubý domácí produkt smrštil o 4,4%, světové výdaje na zbrojení vzrostly o 3,9% a v roce 2021 o 3,4%. Válka na Ukrajině tento proces urychluje. Byznys zbrojařských firem čeká v nadcházejících letech velký rozmach.

Evropa je zase jednou ohniskem možného vzplanutí světové války. Ale oproti srovnatelným momentům z dějin předchozího století jsou tu podstatné rozdíly. Zaprvé: faktor jaderných zbraní brzdí další stupňování konfliktu. Zadruhé: ekonomika je globalizovanější než kdy předtím. Různé zájmy jsou navzájem propletené. Svého nepřítele nemůžeme ekonomicky potrestat, aniž bychom ťali do vlastního masa. Rusko je až jedenáctou největší ekonomikou a jeho hlavní vývozní artikly, totiž ropa a plyn, jsou sankcí prozatím do velké míry ušetřeny. Zatímco Evropa hromadně posílá Ukrajině zbraně, aby bojovala proti Rusku, ruská ropa a plyn do Evropy skrze Ukrajinu proudí dál. Tato vzájemná závislost omezuje další vyostřování války.

Avšak ani jeden z těchto faktorů, které eskalaci zpomalují, nepředstavuje neprůstřelnou záruku, že k ní nakonec nedojde. Červená čára, kterou by vojenské mocnosti neměly překročit, se může stát věcí interpretace, zvláště pak pro stranu, která prohrává. Rusko v roce 2020 zveřejnilo novou prezidentskou direktivu o jaderném odstrašovaní, která snižuje práh pro použití atomových zbraní, „aby zabránila vyostření vojenských akcí nebo jejich ukončení za podmínek, které jsou nepřijatelné pro Rusko a jeho spojence“. Tento práh může být snížen použitím „špinavých bomb“ (které kombinují konvenční výbušniny s radioaktivním materiálem) a chemických či biologických zbraní. Odsud už se to zdá být jen krůček k další eskalaci v podobě nasazení taktických atomových pum. A tak dále. Věřit, že vládnoucí třída je dost rozumná na to, aby se takovému postupu vyhla, by bylo bláhové.

Propletenost ekonomických zájmů také nic nezaručuje. To je zřejmé z nynější situace. Válka je katastrofální pro ekonomiku Ruska i Ukrajiny. Kapitalistická třída se v jejím důsledku bude muset v obou zemích spokojit s menšími zisky. Světová ekonomika jako celek válkou rovněž utrpí. Zvláště pak kvůli ekonomickým sankcím, jejichž tvrdost je překvapivá. Všechno to škodí ziskům, a přesto je honba za ziskem tím, co válku uvádí do pohybu. Válka a sankce urychlí a prohloubí nadcházející recesi, jejíž nástup se tak jako tak stával nevyhnutelným. Teď je z ní aspoň možné vinit válku. Biden ji nazve „Putinovou recesí“; Putin z ní obviní ekonomickou válku, kterou Západ vede proti Rusku.

Přitvrzování sankčního režimu po skončení války by značilo přípravu na budoucí konflikt. Znamenalo by to, že v nynější kapitalistické dynamice jsou zisky obětovány na oltář válečného vítězství. Coby forma protekcionismu jdou sankce proti globalizačním sklonům, které v sobě usilování o zisk zahrnuje. Obchodní vztahy jsou jimi přerušeny, logistické vazby přervány. Ale ve válečné ekonomice by je bylo třeba přeorganizovat tak jako tak. Země, které jsou terčem sankcí – Rusko, Írán, Severní Korea a v budoucnu možná i Čína – se možná spojí proti společnému nepříteli. Geostrategické dopady války budou námětem dalšího článku. Zde je pointou fakt, že nemůžeme vkládat důvěru v to, že nás před globální válkou ochrání globalizace.

Je tu ale ještě třetí a zásadní rozdíl oproti momentům, které světovým válkám předcházely v minulosti. Co každá vládnoucí třída potřebuje, aby podrobila své obyvatelstvo totálnímu válečnému úsilí, je zničení třídního uvědomění, atomizace jednotlivců a jejich sjednocení ve falešném národním společenství. Putin toho ještě nedosáhl. Nemá ruský národ v kapse tak, jako v ní měl Hitler Němce. Je pravda, že navzdory četným protiválečným protestům v Rusku zatím odpor vůči válce zůstává omezený. Ale vlastenecké manifestace na Putinovu podporu nejsou k vidění nikde vyjma jediného masového sjezdu, k účasti na němž byli mnozí dotlačeni státem. Putin navzdory svým vojenským možnostem nemůže stupňovat válku do té míry, do jaké toho byl schopen Hitler, neboť jeho ideologická nadvláda zůstává příliš slabou. Na druhou stranu, právě proto musí eskalovat: bez vítězství riskuje právě takový pád z piedestalu, jaký potkal argentinskou juntu po porážce na Falklandech.

Podobně tak ve většině dalších zemí s tradicí sociálního boje je ideologická nadvláda nad obyvatelstvem příliš slabá, než aby se je povedlo zatáhnout do rozsáhlé války. Už se na tom ale pracuje. Přetvářejí nás k obrazu svému. Zase se jednou učíme uctívat vojáky jako hrdiny, učíme se oslavovat vítězství na bitevním poli, učíme se přijímat oběti ve jménu válečného úsilí. A přestože žádný z našich problémů – ekonomická krize, narušení klimatu, pandemie, zbídačování – nemá řešení v národním měřítku, učíme se, že není nic krásnějšího, než bojovat o to, kudy povedou hranice, a položit život za svou vlast.

Nenechme se jimi slisovat. Pamatujme na slova, kterými Karl Liebknecht v roce 1915 uzavřel svou výzvu k revolučnímu defétismu: „Dost už jatkám – a víc než dost! Pryč se strůjci války zde i v zahraničí! Konec genocidě!“

Sander, 23. března 2022.

Zdroje vojenských údajů: Sipri, IISS, Ruth Leger Sivard. Ekonomická data: MMF, Světová banka, Bloomberg News, Macrotrends.

Překlad v češtině: https://libcom.org/article/nebojuj-za-svou-zemi

[ACG] Revoluční defétismus

Zdroj v angličtině: https://www.anarchistcommunism.org/2022/06/12/revolutionary-defeatism/

Proč je porážka důležitější než vítězství…

Revoluční defétismus (Revoluční poraženectví) je pro anarchistickou internacionálu základní zásadou. Jednání na místní úrovni a globální koordinace proti imperialistické válce je internacionalistickým úkolem a odpovědností sociálně revolučních bojovníků a naší třídy všude na světě. Co to však znamená?

Tento termín, který vznikl za první světové války v roce 1915, byl reakcí na kapitulaci a zhroucení sociálnědemokratického hnutí (Druhé internacionály) tváří v tvář nacionálnímu šovinismu a obraně vlastních národních států, navzdory jejich předválečnému závazku k třídní jednotě a odporu.

Dokonce i někteří z největších revolucionářů se snažili být v konfliktu skutečně internacionalističtí. Někteří upřednostňovali podmíněnou podporu svých účastníků jako „defenzivní“ potřebu vzdorovat většímu „zlu“ druhé strany. Pro anarchokomunistu Kropotkina to byl pruský militarismus. Pro většinu německé levice to bylo slovanské autokratické barbarství. Ve většině západní Evropy (včetně britské Labour Party) proti oběma, ve prospěch „pokrokových“ výdobytků demokracie.

Internacionalisté uznávali, že globální konflikt zůstává mezi naší třídou a třídou vládnoucí, která se hádá o obranu svých kapitalistických říší. Zpočátku byli jako nepatrné pronásledované menšiny hlasem volajícím na poušti.

Tento princip je v současném konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou opět zpochybňován, a to z podobných důvodů, bohužel i některými, kteří se prohlašují za revoluční internacionalisty – viz prohlášení na našich webových stránkách a sociálních sítích od našich soudruhů na obou stranách konfliktní linie, kteří navzdory pomluvám, zradě a pronásledování prosazují „poraženectví“.

V čem je koncept defétismu tak náročný? Pro některé je to nepochopení podstaty a významu tohoto internacionalistického postoje; pro jiné na levici, jakožto liberální křídlo kapitalistické demokracie, se prostě staví na jednu stranu, ale pro většinu je to instinktivní morální snaha rozlišit dobro od zla, která je nechává otevřenými vůči moci státní propagandy.

Hrůza války promítaná z dálky nevyhnutelně vyvolává vlny hněvu, soucitu, lítosti a pocitu bezmoci, čehož sami naši šéfové a jejich státy využívají, aby případný probouzející se odpor nasměrovali do slepé uličky charity. Manipulují nás do falešných stranických rozhodnutí ve prospěch jedné či druhé bojující strany. To je skutečná mlha války, která se nás snaží zaslepit před tím, co by mělo být zřejmé – šéfové na obou stranách jsou našimi nepřáteli, protože pracující obou stran trpí a umírají v očekávání naší třídní solidarity v akci.

Poraženectví není pacifismus, to si nemůžeme dovolit, zatímco každý valící se tank a padající bomba dělníky rozčtvrtí. Není to, jak to popsal Lenin, pouze „…přát si porážku ‚své‘ vlády, přát si porážku, neupřednostňovat nic menšího než porážku“, která předznamenává vítězství nejmilitantnější a nejbrutálnější moci. Revoluční poraženectví je aktivní mobilizace solidarity a obrana společenství proti jeho násilné militarizaci a kooptaci a odpor proti myšlence kapitalistického vítězství nebo kapitalistického míru – ten je krvavým oddechem mezi údery.

K tomu patří i rozfoukání mlhy, abychom viděli revoluční defétismus v akci. Na Ukrajině a v Rusku revoluční soudruzi nadále rozpoznávají, že jde o konflikt na zlomových liniích globálního kapitálu. Nadále spolupracují a staví se proti nacionalistické propagandě, nátlaku a militarizaci, které pojmenovávají konflikt takový, jaký je, tedy jako útok na naši třídu.

Zde musíme toto poselství zduraznit, nejen se postavit proti válce, ale také se chopit vlastních třídních bojů, nadšeně odmítnout sociální mír a solidárně se spojit s našimi soudruhy v globálním odboji. Stávky probíhají všude – brzy budou následovat obvinění „vnitřního nepřítele“ a zrádců. Ať mají pravdu! Třídní válka JE mírové hnutí, válka proti všem válkám. Neexistuje žádné jiné nebinární řešení, defétismus vyžaduje jediný výsledek, válku nebo revoluci! Naše volba je jednoznačně jasná!

Překlad v češtině: https://kronika.noblogs.org/post/2022/06/24/revolucni-defetismus/

[Libcom] Anarchismus, nacionalismus, válka a mír

Zdroj v angličtině: https://libcom.org/article/anarchism-nationalism-war-and-peace/

1. „Pravou příčinou, spouštěčem, původcem této války není žádný konkrétní stát, ale všechny státy, které provádějí imperialistickou politiku a usilují o rozšíření svých území: Příčinou je Německo, Anglie, Francie, Rakousko-Uhersko, Rusko, Belgie a Japonsko; každý z nich zvlášť a všechny dohromady.“

Herman Gorter, „Imperialismus, světová válka a sociální demokracie“ (1914).

Imperialismus není jen „špatné chování“ národních států, jako jsou USA nebo Rusko. Je to logika světa rozděleného na národní státy v rámci konkurenční logiky globálního kapitalismu. Jako konkurenční zóny akumulace jsou národní státy neúprosně vedeny k násilnému soupeření mezi sebou v boji o zdroje a moc, a to bez ohledu na to, zda je vedou jestřábi nebo holubice.

2. Nacionalismus se opírá o nárok určitého národa se sdílenou národní identitou na určitý kus území: národní stát si nárokuje suverenitu nad územím uvnitř svých hranic. Historický nárok na území byl často získán silou, vojenským dobytím. Právo jedné skupiny lidí (občanů/národnosti) vznášet zvláštní nárok na území je současně právem na vyloučení „vetřelců“, cizinců, přistěhovalců. Nacionalismus je tedy prosazováním vlastnických práv. Nacionalismus dává za pravdu myšlence, že dělnická třída na základě určité společné identity tvoří s elitami mezitřídní „společenství“ a sdílí s nimi zájmy.

„Žádnému národu nikdy nebylo jeho místo na zemi určeno mimozemskou autoritou podle ustanovení o právním vlastnictví. […] Právo na národní autonomii a státní suverenitu je pouze jiným názvem pro bezpráví spočívající v pronásledování, deportaci a vyhošťování lidí na základě toho, že mají špatný pas nebo rodný list. A tato nespravedlnost není zkažeností myšlenky národního státu, nýbrž její podstatou – pravda, občas zmírněnou tolerancí rozumných lidí. […] Právní nároky lidí, národů nebo zemí na kus země jsou jen jiným názvem pro právo vyhnat z téhož kusu země jiné. V každé slavnostní proklamaci práva nějakého národa na existenci se skrývá hrozba zrušení práva jiného národa na existenci.“

Wolfgang Pohrt, „O radikální levici a národním osvobození“ (1982).

3. Ve jménu „národního osvobození“, „nacionalismu utlačovaných“ nebo „antiimperialismu“ levice nakonec podporuje imperialistickou válku, podporuje organizované a vzájemné vyvražďování různých národností dělnické třídy pod „jejich“ vlajkami. Mámivý ideál „národního osvobození“ historicky nevedl k ničemu jinému než ke vzniku zkorumpovaných, byrokratických režimů, které nakonec potlačují dělnictvo, jakmile získají kontrolu nad mašinérií kapitalistického státu. Politika nacionalismu nemůže v žádném případě zpochybnit nadvládu kapitálu nad planetou. Nacionalistické boje znamenají nanejvýš změnu uspořádání mocenských vztahů mezi národními státy, přeskupení řad.

„Dělnická třída by neměla mluvit o svých právech, ale o svých třídních zájmech. Mluvit o právu na národní „sebeurčení“ je jako říkat, že dělníci mají „právo“ být otroky, pokud chtějí, nebo „právo“ mlátit se kladivem po hlavě, pokud chtějí. Každý, kdo podporuje „právo“ na něco proti dělnické třídě, to vlastně pomáhá obhajovat, ať už se vyjadřuje jakkoli.“

Subversion #16, „Revoluční alternativa k levicové politice“ (1995).

4. Může nacionalismus sloužit jako základ třídního boje? Zamysleme se nad slovy Paula Matticka:

„Navzdory dřívějším očekáváním se nacionalismus nedal využít k prosazování socialistických cílů a nebyl ani úspěšnou strategií, která by urychlila zánik kapitalismu. Naopak, nacionalismus zničil socialismus tím, že jej využil k nacionalistickým cílům.“

Paul Mattick, „Nacionalismus nebo socialismus“ (1959).

5. Národní útlak bude existovat tak dlouho, dokud budou existovat národní státy – anarchistickým řešením problému národního útlaku je sociálně-revoluční rozpuštění národních států, nikoliv omezování práce za konkurenčními nacionalismy. Anarchistické revoluce na Ukrajině a ve Španělsku ukázaly historickou možnost denacionalizace a dělnické samosprávy území.

6. „Co budete dělat, až Amerika vstoupí do války? […] Osobně nemám ani potěšení, ani zájem jít do jakékoli války; přesto mi připadá hloupé a zbytečné vyhlašovat opozici proti válce. Člověk proti ní musí postavit materiální síly, ne pouhé postoje, a kdo se nepodílí na utváření těchto sil, také není proti válce, jakkoli může protestovat, že je. Samotná otázka sugeruje myšlenku, že člověk má vystupovat pro mír a proti válce, ale já jsem proti kapitalistickému míru stejně jako proti kapitalistické válce. Nemám ani možnost volby mezi oběma situacemi; mohu pouze přispět k ukončení systému, který si musí zajišťovat svou existenci na základě tendence střídat válku a mír.“

Paul Mattick, „Co budete dělat, až Amerika vstoupí do války?“ (1935)

Příklady praktické činnosti, kterou mohou anarchisté podnikat proti válce, spočívají v boji proti proválečné propagandě, průmyslových akcích, sabotážích, podpoře uprchlíků, vzájemné pomoci a boji proti systému imigračních kontrol, který brání lidem opustit válečné zóny a usadit se, kde se jim zlíbí, a naopak je nutí spoléhat se na obchodníky s lidmi.

Anarchisté jsou proti válce, ale nejsou pro mír. Podmínky kapitalistického míru se všemi rozpory, které s sebou nese, vedou ke kapitalistickým válkám. Odmítáme „militarismus, nebo mír“ jako falešnou volbu. Tváří v tvář realitě války se snažíme pracovat na zrušení systému, který válku produkuje. Globální volba dnes, stejně jako před sto lety, je pouze: socialismus, nebo barbarství.

Překlad v češtině: https://kronika.noblogs.org/post/2022/07/01/anarchismus-nacionalismus-valka-a-mir/

[ACG] „Kampaň za skutečnou válku“

Zdroj v angličtině: https://www.anarchistcommunism.org/2022/03/29/the-campaign-for-real-war/

Tvrzení, že „pravda je první obětí války“, je první z mnoha lží, které provázejí vraždění naší třídy. Aby se válka mohla odehrát, je třeba, aby pravda byla dlouho dopředu dobře pohřbena. Největší lež, z níž pramení všechny ostatní, je, že my, dělnická třída, potrava námezdní práce i války, máme nějaké společné zájmy s těmi, kdo nám nařizují bojovat.

Od mýtu o vlasti až po podvod s „demokratickými hodnotami“ – představa, že jakýkoli ruský dělník se díky vlastenectví vyrovná Putinovi nebo že jakýkoli britský dělník tím, že použije volební urnu vedle Johnsona, sdílí stejnou moc a vliv, by byla směšná, kdyby nebyla tak smrtící. V obou státních koncepcích je „sociální mír“, který máme oceňovat: dřinou práce, chudobou, zranitelností hladem a bezdomovectvím pod vlivem zákonů chránících majetek, zisk a moc.

Společenství národů sledující „národní zájmy“ v systému založeném na pravidlech je zlodějskou kuchyní spekulujících kolotočářů: politiků, obchodníků se zbraněmi, bankéřů, akcionářů a ziskuchtivých ničitelů planety chráněných zákony, které si sami vytvořili. Nic z toho, čeho si ceníme, nám nebylo dáno, ale vyždímáno v krvavém třídním boji a postoupeno nám, abychom odvrátili revoluci a udrželi iluzi sociálního míru. Tento „mír“ odvádí pozornost od bot, které nám neúnavně kráčejí nad hlavami. Lež o svobodě.

Svoboda, jak se zpívá ve staré písni, je jiné slovo pro to, že už není co ztratit. A přesto je to právě to, k čemu nás vyzývají na obou stranách svých hranic, když ze stolu jejich mezinárodního systému padá vyhlídka na nové nemovitosti v podobě paliva, půdy, investic a zdrojů – včetně nás. Beránčí roucho padá, aby odhalilo vlky bojující o novou mršinu. Mršiny, těla pracujících, nás, kteří pracujeme, v uniformách i bez nich, lidí jako my, jsou obelháváni nebo nuceni přihnojit tuto novou příležitost.

Pak, jak můžeme vidět od Jemenu po Ukrajinu, se objevují ty nejzvrácenější lži ze všech. Svědčí o tom Turecko, které živilo ISIS a přihlíželo vypálení Kobani, nyní vystupuje jako čestný zprostředkovatel z humanitárních důvodů – od lží k ironii! Aby omezili naše znechucení a odpor, aby nás nasměrovali do slepé uličky soucitu, hypnotizují nás výmysly o válečných zločinech a nezákonných válkách. „Zakázané“; „obranné“ nebo nemorální. Některé zbraně dobré, některé špatné, některé bomby ctnostné potrestání, některé bomby zločinné. Jako by šlo o skutečnou kampaň za skutečnou válku, a ne proti ní!

Válka je zločin! Příčiny a výmluvy, lži! Ale je tu ještě jedna válka, skutečná válka. Třídní válka. My neumíráme jen tak, my vzdorujeme! Ukrajinští zemědělci odtahující tanky pomocí traktorů, 20 000 zatčených protestujících v ruských městech a pak „fragmentování“, něco, o čem se nemluvilo od dob protiválečného odporu ve Vietnamu: Vojáci zabíjejí své důstojníky! Zatímco sympatizující protesty rostou, smysluplný organizovaný odpor se teprve musí skutečně rozvinout. Ale tato semínka třídní války, skutečné války, která má ukončit všechny ostatní, jsou zaseta v úrodné půdě.

Překlad v češtině: https://kronika.noblogs.org/post/2022/07/13/kampan-za-skutecnou-valku/

[ACG] Jejich válka nebo třídní válka!

Zdroj v angličtině: https://www.anarchistcommunism.org/2022/02/24/their-war-or-class-war/

Jako revolucionáři a internacionalisté čelíme globálním vojenským konfliktům. Poprvé od hrůzostrašné druhé světové války se před námi skutečně zhmotňují a nebude to naposledy.

Zástupné války jako v Jugoslávii nebo Sýrii už neudržují rovnováhu chamtivosti globálních kapitalistických bloků. Tento současný konflikt, stejně jako ten, který se rýsuje nad Tchaj-wanem, není zamaskován ideologií. Je soutěží soupeřících organizačních forem státu. Od diktátorských (které Čína nyní nazývá “unitárními”), přes demokratické nebo federalizované systémy. Kapitalistické fasády se odhalují jako soupeřící kluby oligarchických a monopolních politicko-ekonomických hegemonií. Zjednodušeně řečeno, jde o mocenský boj mezi 1 % o výhradní právo srát na 99 % lidí.

Ani Washington, ani Moskva!

Není možné, abychom postrádali soucit a zármutek nad těmi, kteří se nacházejí stejně jako my na obou stranách jejich umělých hranic, přestože se rozšířilo zkreslování obou. Můžeme si však jasně uvědomit, že vedlejší škody na obou stranách jsou úmyslným vražděním ze strany těch, kdo jsou u moci, aby vyhráli svou válku o majetek a nemovitosti.

“Demokracie” se nikdy nezajímaly o ukrajinské dělníky, ani o dělníky z Donbasu (kteří podle OSN tvoří 80 % civilních obětí od neúspěšné minské dohody). O ruské možná ještě méně, protože nedostatek odpovědnosti je v nich systémově zabudován. Ukrajina může vypadat jako další spektakulární televizní událost, ale to je vědomý pokus zastavit nás v okamžiku odporu a během rozpoznání nebezpečí globální války navršené na klimatickou krizi a pandemii.

Nemůžeme si dovolit čekat, jak to dopadne. Ať už se ocitneme na kterékoli straně hranice, musíme se organizovat, křičet, kolektivně bojovat. Musíme se postavit proti této nové potenciální smrtelné ráně naší existence. Hranice nejsou klece, jsou to ploty, které je třeba zbourat. Nyní musíme naléhavě, od Velké Británie až po všechny části Ukrajiny, bojovat proti jejich zájmu na našem potlačení pod vládou kapitálu a za účelem zisku. Existujeme proto, abychom bojovali, ne abychom živili stát a jeho mocipány.

Žádnou jinou válku než třídní! Závisí na ní naše životy i životy těch na druhé straně plotu.

Překlad v češtině: https://kronika.noblogs.org/post/2022/09/11/jejich-valka-nebo-tridni-valka/

[A$AP Révolution] Proti válce třídní válku!

Zdroj ve francouzštině: https://asaprevolution.net/index.php/2022/04/09/contre-la-guerre-guerre-de-classe/

Na Ukrajině stále zuří válka zahájená invazí ruské armády. Někteří nám ji chtějí prezentovat jako slavný odpor celého ukrajinského lidu proti ruskému fašismu, jiní ji budou líčit jako legitimní odpověď Ruska na imperialismus NATO.

Pravda je taková, že ve válce umírají vždy titíž lidé. Ti, kteří jsou příliš chudí na to, aby mohli utéct, ti, kteří nemají peníze nebo známosti, aby se vyhnuli povinným odvodům, ti, kteří dnes byli donuceni jít do zákopů hájit zájmy svých včerejších vykořisťovatelů, aby je zítra mohli titíž vykořisťovat nanovo. Zkrátka proletáři, ti, kteří stejně jako my, vy, ty, nemají jinou možnost, jak přežít, než jít každý den prodat svůj čas a své tělo, aby mohli šéfové ve všech zemích na světě bohatnout. Válka zuří i za hranicemi Ukrajiny. Ti, kteří nezemřou pod bombami, budou trpět hladem způsobeným sankcemi a ekonomickými dopady i tisíce kilometrů od frontové linie.

Zatímco část ruského státního aparátu se zdá být odhodlána pokračovat ve válce bez ohledu na lidské ztráty, vládnoucí kapitalisté na Ukrajině vyhlásili stanné právo. Ti, kteří se sami obsluhují v obchodech, aby měli co jíst, nebo aby si trochu přilepšili, jsou tvrdě trestáni, ponižováni, někdy i popravováni. Těm, kteří stále pracují i pod hrozbou bombardování, se platy snižují až k mizérii ve jménu vlasteneckého úsilí. Ruští kapitalisté posílají ruské, běloruské, osetské nebo čečenské vojáky umírat a zabíjet pro své vlastní zisky. Někteří z vojáků jsou branci, byli odvedení a posláni do boje násilím.

Tváří v tvář této situaci se v Rusku konaly četné a pravidelné demonstrace. Běloruští železničáři sabotovali železniční tratě, aby přerušili logistické zásobování frontových linií. Zaměstnanci letiště v italské Pise odmítli naložit zbraně směřující na Ukrajinu. Navzdory krutým represím proletáři povstávají proti této válce, která není jejich válkou.

Západní země a země NATO, které se poté, co vyplenily, napadly a vybombardovaly téměř celou zeměkouli ve jménu pokroku a posléze demokracie, mohou opět vydávat za tábor míru a rozumu.

Ruský stát, zaostávající za kapitalistickou ekonomikou, se pouští do expanzivní války: to je dramatická situace pro ty, kdo umírají pod výbuchy bomb, ale pro kapitalisty je to příležitost! Reorganizace globálního trhu s energií na pozadí zelené ekonomiky je nyní nezbytná. Vynucený, ale vítaný plán pro evropské a severoamerické kapitalisty, protože investice a potenciální zisky jsou kolosální.

Tato reorganizace půjde daleko za otázku energetiky, jednotlivé mocenské bloky se přetvářejí, vzývání národnosti či suverenity je pouze návnada zakrývající nevyhnutelnou znovu nastartovanou soutěž mezi státy ohroženými recesí, ale především konkurenci mezi dělníky.

Nacionalistický ideologický nátěr se snaží povzbudit dav, aby v podpoře válečného úsilí pracoval ještě víc a levněji, a jeho cílem je, byly aby dělníci zapomněli, že jejich zájmy jsou stejné jako zájmy těch, kteří dřepí v zákopu na opačné straně.

Ukrajinští migranti jsou prý láskyplně rozdělováni podle zemí a podle své kvalifikace. Ve skutečnosti budou sedět ve stanu Červeného kříže, který bude jejich čekárnou předtím, než budou přerozděleni k novému vykořisťování.

„Jsme ve válce“, touto větou Macron uvedl svou covidovou sekvenci, než vytyčil jako heslo pro národ odolnost. V souladu s militaristickým diskursem reprodukovaným státy po celém světě od začátku pandemie, abychom přijali nová utahování opasků. Tady, jako všude na světě, jdou ceny nahoru, stoupají, EXPLODUJÍ! Růst cen, k němuž docházelo již dlouho před vypuknutím konfliktu, nachází hotové ospravedlnění ve střetech probíhajících na Ukrajině. Pro ty, kdo nás řídí, bychom měli ztlumit topení, snížit spotřebu toho či onoho, dál dřít na to, abychom mohli zaplatit dvě eura za litr benzínu!

Nezapomínejme, že válka států je kapitalistický mír jinými prostředky. Nežádáme mír, který je drahý pouze demokratům, protože umožňuje akumulaci. Proti hrůze této společnosti, kde je vše založeno na zisku, chceme třídní válku!

Proti smrtícímu rachotu bomb a mediálnímu humbuku, který nás chce vést k volbám, si nabrusme nože, pojďme do ulic, začněme stávkovat, organizovat blokády: přejděme do ofenzivy proti vykořisťování!

Český překlad: Třídní válka

Mír chýším, válku palácům!

Zdroj ve francouzštině: https://lamouetteenragee.noblogs.org/post/2022/03/05/paix-aux-chaumieres-guerre-aux-palais/

Jako internacionalisté se odmítáme nechat naverbovat jedním ze dvou táborů, které si na území Ukrajiny brousí zuby na vojenskou konfrontaci.

Putin, Zelenskij, Macron, Biden a další nejsou svým způsobem nic jiného než makléři kapitálu. Jeden den obchodují, uzavírají příležitostná spojenectví a druhý den je v případě potřeby rychle zavrhnou a postaví se proti sobě, pokud to vyžaduje obrana nebo rozšíření zóny jejich zájmů. Tato hra vždy končí špatně pro obyvatelstvo, které to odskáče. Jedná se o jeden z těch dramatických zvratů, kterých jsme v poslední době svědky. Jedna z těch událostí, které po celé 20. století doprovázely v rytmu křečí kapitalismu imperialistické aktivity všech států. Obyvatelé staré Evropy se mylně domnívali, že jsou napříště ozbrojených konfliktů ušetřeni. Představovali si, že války jsou odsunuty do okrajových oblastí. Rozpad Jugoslávie a její rozdělení na zóny vlivu pod tlakem imperialistických mocností je však mělo varovat.

Pryč s veškerým nacionalismem!

O tom, že v Kremlu sídlí krvelační gauneři, není třeba pochybovat. Víme, že Putin a jeho mafie se nezastaví před ničím, aby svých cílů dosáhli. Prosadí svou vůli i za cenu represí vůči obyvatelstvu, které má pod palcem, a dokonce i těch částí jeho vlastní buržoazie, které by mu chtěly v jeho plánech bránit. Je však

legrační, když francouzský stát uděluje svému ruskému protějšku lekci. Poslouchat Macrona, stejně jako jeho předchůdce, jak tváří v tvář tyranovi nebo šílenci hlásá demokracii a evropské hodnoty, je jako ocitnout se ve snu. Stačí se jen zběžně podívat na mezinárodní politiku francouzského státu v oblasti podpory diktatur a obchodu se zbraněmi, abychom pochopili, jak jdou u těchto lidí krásná slova do háje, jakmile se objeví potenciální obchodní nebo strategické zájmy. Dokonce se zdá, že civilní oběť bombardování NATO v Libyi nemá stejnou hodnotu jako mučedník války na Ukrajině. Alespoň se to můžeme domnívat, protože Natacha Bouchardová, starostka Calais, která obvykle není příliš vnímavá k neštěstí, jež postihuje vyhnance potulující se po jejím městě, se nevysvětlitelně otevřela utrpení uprchlíků z Ukrajiny…

Třídní válka!

Někteří lidé si kladou otázku, jak v reakci na tuto válku jednat nebo jak proti ní zasáhnout. Za prvé tím, že odmítneme hrát roli válečných štváčů a spadnout do pasti Národní jednoty a vlasteneckého jedu, ať už je jakýkoli. Pak jako obvykle, musíme požadovat volný pohyb osob a otevření hranic, všech hranic. Nakonec víme, že náš tábor, tábor pracujících a nezaměstnaných, tábor proletářů, bude první a jediný, kdo zaplatí vysokou cenu za toto zločinné dobrodružství. Proto musíme vést ofenzívu na Ukrajině, v Rusku, ve Francii i všude jinde proti naší vlastní buržoazii. Macron nás opět hodlá chránit, jak říká. Ten, který během pandemie dokázal jen zavřít všechny obyvatele doma a naporcovat veřejné nemocnice, nám už slibuje, že pokud bude znovu zvolen, nechá nás pochcípat v práci.

Tato válka a její důsledky nabízejí nový způsob, jak v zárodku potlačit jakýkoli budoucí sociální protest. Musíme se co nejdříve vrátit na cestu mobilizace v podnicích, ve čtvrtích a v ulicích. Musíme se v rámci možností snažit navázat kontakty s těmi, kteří se v zemích zapojených do tohoto konfliktu snaží postavit proti němu. […]

Proti kapitalistickému chaosu, za sociální revoluci!

Tato válka je jen další katastrofou na dlouhém seznamu zlých následků kapitalistické civilizace, která je v hluboké krizi a možná i umírá. Tváří v tvář chaosu, který tu panuje, vzestupu nacionalismu a uzavírání se do sebe na základě identity, musíme najít cestu, která povede k sociální emancipaci a mezinárodní třídní solidaritě. Potřeba nového obzoru pro lidstvo je proto naléhavá, ale tato naděje nevzejde z volebních uren, ani tady, ani jinde, ani zítra, ani nikdy jindy. Pryč s válkou! Pryč se všemi vládami!

Tento politický požadavek vrací na pořad dne nutnost sociální revoluce!

Boulogne-sur-mer, 05/03/22002

Český překlad: Třídní válka

Proti válce Putina a NATO, povstaňme na Ukrajině, v Rusku, ve Francii!

Zdroj ve francouzštině: https://exploitesenerves.noblogs.org/ales-rassemblement-contre-la-guerre-en-ukraine-vendredi-4-mars-18h/

Války vládců, zájmy bohatých, nejsou naše. Nejsou to války a zájmy nás, pracujících, nezaměstnaných, vykořisťovaných ze všech zemí světa. Jsme to však my, proletáři v civilu i v uniformách na obou stranách, kdo za ně platí.

JEJICH VÁLKY JSOU NAŠI MRTVÍ.

Cenu za nepřímou válku mezi západními státy a Ruskem zaplatíme my všichni. Ukrajinská dělnická třída umírá nebo odchází do exilu. Ruská dělnická třída je potlačována na demonstracích a bude muset zaplatit ruské vojenské výdaje. Tady zaplatíme za prudce rostoucí ceny (zejména plynu), nemluvě o riziku rozšíření konfliktu do celé Evropy…

Proti intervenci diktátora Putina na Ukrajině!
Proti represím ruského státu v Kazachstánu a v ulicích Moskvy!
Proti svaté jednotě Macrona a NATO!
Proti ekonomickým zájmům francouzských, evropských a západních kapitalistů!

Jedinou perspektivou jsou revolty a povstání vykořisťované třídy Ukrajiny, Ruska, Německa, Francie… Kazašští dělníci, Žluté vesty a bojovníci z Hongkongu i odjinud vedli tvrdý boj. Je na nás všech, abychom se tohoto boje chopili i my!

Můžeme se spolehnout pouze na naši vlastní sílu, abychom zastavili ekologické, zdravotní, ekonomické a vojenské katastrofy, které nám chystají, a abychom svrhli smrtící kapitalistický systém.

Pryč s válkou!
Ať žije internacionalismus!
Ať žije revoluce!

Český překlad: Třídní válka

[Avis de tempêtes] Logika války

Zdroj ve francouzštině: Avis de tempêtes [Výstraha před bouří]. Anarchistický bulletin pro sociální válku, č. 51, březen 2022
https://avisdetempetes.noblogs.org/files/2022/03/Avisdetempetes51.pdf

Kampismus. Jestliže se během první světové války tolik proslavil Kropotkinův příšerný postoj ve prospěch vítězství části válčících států, a dokonce ve jménu naděje na osvobození jako takové, pak se tak nepochybně stalo proto, že, navzdory tomu, jak na něj zareagovali jiní anarchisté, ztělesňoval stále možný krach internacionalismu a antimilitarismu. Kropotkinův postoj nebyl ani nijak originální, protože tehdejší hlavní socialistické strany a dělnické odbory již předtím podlehly vábení sirén Národní jednoty a postavily se za svůj vlastní válečný stát. Bylo by absurdní zapomenout, že někteří anarchisté občas váhali, a to i v jiných typech situací, jako byly občanské války (vzpomeňme na dilema „válka nebo revoluce?“, které vedení španělské CNT rozhodlo ve prospěch té první), ale omezit se jen na tuto poznámku by bylo příliš ukvapené.

V průběhu válek poznamenavších minulé století, do nichž se tito souputníci zapletli, se proti nim také mohlo uplatnit, v závislosti na místě jejich působení, značné množství podvratných zásahů, jako bylo vytváření autonomních (obvykle decentralizovaných a koordinovaných) bojových skupin, budování podpůrných sítí pro dezertéry na obou stranách, sabotování vojensko-průmyslového aparátu v zázemí front, podkopávání mobilizace loajality a národní jednoty, prohlubování nespokojenosti a defétismu pokusem přeměnit tyto války za vlast v povstání za svobodu. Můžeme si říci, že od těchto pokusů se poměry změnily, ale rozhodně ne do té míry, abychom z tohoto arzenálu nemohli čerpat, chceme-li zasáhnout do válečných akcí, tj. vycházet z vlastních představ a projekcí, a ne z menšího zla, kterým jepodpora strany a zájmů jednoho státu proti druhému. Jsme-li totiž proti míru trhů, proti míru autorit, proti míru otupělosti a nevolnictví, jsme samozřejmě také proti válce. Protože mír a válka jsou ve skutečnosti dva pojmy, které zakrývají stejnou kontinuitu kapitalistického vykořisťování a státní nadvlády.

Energie. Mezi různými soubory velkolepých sankcí, které západní státy přijaly, aby zasáhly svůj ruský protějšek do hlavy i v jeho základech, si každý jistě všiml několika dobře pochopitelných podvůdků. K hlavním výjimkám z těchto sankcí (nyní již čtvrté kolo) patří ruský vývoz energetických surovin (ropy a plynu) a nerostných surovin. A to je štěstí, protože Rusko produkuje 40 % světové produkce palladia a 25 % titanu a je druhým největším světovým producentem hliníku a plynu a třetím největším producentem niklu a ropy. Všechny tyto suroviny od začátku invaze na ukrajinské území prudce zdražují, což Rusku přináší další peníze…, které z velké části poskytují mocní lidé z těch samých zemí, které neustále vydávají humanitární prohlášení k současné situaci. Například od začátku této války platí Evropská unie Rusku za plyn více než 400 milionů dolarů denně a za ropu téměř 280 milionů dolarů, které jsou inkasovány přímo prostřednictvím dvou bank, které byly ušetřeny finančních sankcí (a to z dobrého důvodu!), tedy Sberbank a Gazprombank. A to pomiňme gigantické částky za vše ostatní, co je nezbytné pro západní automobilový průmysl (palladium), jeho letectví a obranu (titan) nebo pro elektrické baterie (nikl).

Když se řekne, že válka začíná tady, často to zní jako prosté omílání starého ideologického hesla z minulého století, ale kdyby se dnes někdo zeptal, kdo vlastně financuje ruský útok, mohl by se obrátit na přesně ty samé lidi, kteřífinancují druhou stranu, tedy ukrajinskou obranu: na technoprůmyslový systém západních států, který kvůli takové maličkosti nepřestane pracovat na plné obrátky, protože válka, masakry a devastace planety už neodmyslitelně patří k jeho fungování.

Paradoxně tedy existují různé zájmy a oba válčící státy si dávají pozor, aby v této smrtící válce nedošly újmy, aby nepoškodily své společné západní financiéry: dva obrovské plynovody Bratrství a Sojuz, které začínají v Rusku a poté protínají celé ukrajinské území, než se stočí do Německa a Itálie. Stejně jako si ani jedna z obou válčících stran nepřeje dotknout se dalších cílů, které jsou pro jejich národní hospodářství stejně citlivé, jako jsou životně důležité pro evropský vojenský letecký průmysl (zejména Airbus a Safran), jako je například továrna na výrobu titanu skupiny VSMPO-Avisma, která se nachází v dosud Ukrajinou kontrolovaném městě Nikopol, a kterou přímo vlastní hlavní vývozce ruského vojensko-průmyslového komplexu Rosoboronexport. To, co by se mohlo zdát jako paradox, je ve skutečnosti trpkou ilustrací jedné z charakteristik válek mezi státy: ačkoli bezostyšně vyvolávají nacionalistickou, náboženskou nebo etnickou nenávist, mocní, kteří jsou samozřejmě schopni se v případě potřeby dohodnout mezi sebou, na ně doplácejí málokdy, ale je to obyvatelstvo, kdo nese všechny smrtelné následky. Což dokazuje i skutečnost, že Francie v letech 2014 až 2020 nadále dodávala Rusku termokamery pro vybavení jeho obrněných vozidel, která se v současnosti používají ve válce na Ukrajině, nebo navigační systémy a infračervené detektory pro jeho stíhací letouny a vrtulníky, zatímco nyní dodává Ukrajině protiletadlové a protitankové střely. Pokud jde o energie a vojenskou techniku, jsou zde také váleční finančníci a spekulanti a i s nimi se dá bojovat zde.

Jedna z výhod vytvoření malých autonomních skupin, které by rozhodovaly o svých cílech i časových možnostech – pro ty, kteří by se zde na válku dívali jinak nebo kteří by tam neměli možnost uprchnout či by se dobrovolně rozhodli zůstat – by tak mohla spočívat například v sabotáži kapitalistických a strategických zájmů společných vůdcům obou států a jejich spojencům, které by již nemohly být užitečné ani jednomu z nich, bez ohledu na to, kdo zvítězí. Je to další možnost, která však nemůže spadnout z nebe vzhledem k obtížím, které bude třeba překonat, a bude třeba ji vypracovat a připravit předem, zejména s pomocí organizačních nástrojů, které usnadňují sdílení úsilí, znalostí a odpovídajících prostředků. Tato stará otázka zájmů, které jsou v sázce, hýbala francouzskými sítěmi odboje již za německé okupace. Jejich velení i angloamerické vojenské tajné služby však samozřejmě trvaly na tom, aby byly průmyslové sabotáže na tak citlivých místech a objektech napravitelné a vedly pouze ke zpomalení nepřátelské výroby nebo aby zasahovaly pouze cíle, které nebudou kriticky důležité pro budoucí restart země.

Témata. V této špinavé válce, kdy prozatím nedochází k intenzivním bojům v městských oblastech, ruská armáda již několik týdnů obkličuje a intenzivně bombarduje několik měst podle taktiky, která již byla vyzkoušena v Aleppu. Například v Mariupolu, kde 300 tisíc lidí přežívá v obklíčení v hrozných podmínkách, museli mnozí na vlastní kůži zakusit, že jsou vlastně rukojmími palby obou států. Uprostřed rozbořených budov musí mnoho malých skupinek hladovějících civilistů čelit vlastní armádě, když vycházejí z úkrytů a hledají jídlo v opuštěných obchodech.

Aby si ukrajinský stát udržel monopol na ruiny a mohl i nadále přidělovat veškeré prostředky především mužům ve zbrani, pověřil dobrovolníky brigád Teritoriální obrany (Teroborona) nejen úkolem chránit svou kriticky důležitou infrastrukturu v druhé linii, ale také povinností chránit veřejný pořádek, což se týká například pokusů o rabování ze strany zoufalých lidí. Stát, který vyhlásil válečný stav a v rozbombardovaných městech v podstatě toleruje určité kontrolované formy sebeorganizace kompenzující jeho vlastní nedostatky, samozřejmě považuje za vlasteneckou povinnost proletáře, že bude s prázdným žaludkem čekat na drobky a pít vodu z radiátorů, protože je dobře známo, že rabování posvátného opuštěného majetku mohou provádět pouze nepřátelští vojáci nebo zrádci, jak mu vtloukají do hlavy denní rozkazy. A kromě tragické situace v Mariupolu se stejná logika uplatňuje i v hlavním městě Kyjevě, které je obklíčeno ruskými vojsky, tentokrát se zákazem vycházení, z nichž poslední už nebyl noční, ale trval 36 hodin v kuse, aby mohla dostat přednost armáda a policie, přičemž „všichni lidé na ulici jsou v tu dobu považováni za členy nepřátelských sabotážních skupin“ se všemi důsledky.

I zde platí, že tvrzení, že v době války stát používá svou železnou pěst ještě více než v době míru, a to nejen na mysli, ale i na těla všech svých poddaných, není jen otřepané klišé: všichni jsme jen potrava pro děla, nebo potrava pro bomby shánějící potravu nebo komplice pro sebeorganizaci mimo okovy státu, nebo dokonce které jde jen o to, aby se mohla nadechnout jiného vzduchu než v těsném krytu, nebo aby sama pochopila situaci. Každý jednotlivec je povolán, aby dobrovolně nebo násilím zmizel na šachovnici dvou přítomných armád. Tato situace se samozřejmě týká i západních hranic Ukrajiny, které již překročily více než tři miliony uprchlíků… poté, co byli řádně prověřeni, aby byli odděleni všichni muži ve věku od 18 do 60 let, kteří jsou schopni služby. Jestliže se na obou stranách hranice rozšířila vlna vzájemné pomoci rodin, jedním z nejpozoruhodnějších aspektů je křehká solidarita, která se navzdory nepřátelství některých obyvatel začíná rozvíjet s těmi, kteří odmítají bojovat a přitom nemají možnost zaplatit 1500 eur zkorumpovaným ukrajinským pohraničníkům. Máme namysli zejména výrobu falešných lékařských potvrzení nebo darování biometrických pasů, které byly v prvních dvou týdnech konfliktu jediným oficiálním dokladem akceptovaným Maďarskem a Rumunskem, aby mohli uprchlíci vstoupit na jejich území.

Třídění, výběr, upřednostňování, registrace, klasifikace s cílem oddělit na hranicích dobré chudé od špatných (a to i podle národnosti, jak to na svou kůži zakusili Afričané) samozřejmě není specifikem ukrajinského státu ve válce, ale pokračováním rozsáhlého pekla mezistátní spolupráce, ekonomického vyjednávání a geostrategických imperativů. Tak jsou někteří odsouzeni k utonutí ve Středozemním moři, jiní k živoření v táborech UNHCR, aby se mohli usadit na sousedních územích, a ti poslední k tomu, aby slavně sloužili své vlasti nebo jako námezdní otroci v bohatých zemích, které vždy hledají vykořisťovatelnou pracovní sílu za nízké ceny. Krutost moci, která se nikdy neprojevuje tolik jako ve válkách, utrpení a masakrech, jež vyvolává, je totiž nakonec možná způsobena především tímto: jejím neodmyslitelným nárokem vládnout ve jménu vlastních zájmů nad územím, které ovládá, a pokouší se tak přeměnit každou bytost, jíž vládne, v nahraditelného poddaného, a to i za cenu jeho zničení jako jednotlivce.

Naléhavost. Již mnoho let se v rámci stále militarizovanějšího řízení sociálního „míru“ na každém kroku objevují vlny hrozeb, které se snaží vyvolat strach: terorismus, ekologická katastrofa, Covid-19… nebo nyní možné jaderné vzplanutí v rámci rozšíření konfliktu, který hoří na hranicích Evropy. A samozřejmě stále stejná písnička o dalších obětech, které je třeba přinést pro stát, zní každým dnem ostřeji. Možná je ale pravda, že se dá něco obětovat i bez toho, abychom museli cestovat tisíce kilometrů. Neboť není celý tento rozsáhlý systém rozsáhlé smrti poháněn energií, průmyslem, dopravou, komunikacemi a technologiemi, které nám denně defilují před očima? Poslat válku zpět do světa, který ji vyvolává, tím, že přerušíme její zásobování by pak byl další způsobe, jak rozbít řady nepřítele tím, že konflikt proti němu rozšíříme všude.

Český překlad: Třídní válka

[anarchie!] Válka začíná zde

Zdroj ve francouzštině: anarchie! č. 23, březen 2022

Oznámení a náznaky, že brzo začne, visí ve vzduchu už několik týdnů. Nyní válka skutečně propukla. Nová válka, tentokrát u bran Evropy. V myslích a na rtech mnoha lidí se již objevuje na míru šitý narativ: může za to Putin. Jednoduchá formulace, z níž vyplývá následující: protože Rusko je na straně zla, pak jeho nepřátelé a protivníci mohou být pouze na straně dobra. Průmysl utváření a formování názorů, tedy moderní komunikace, nemá nic společného s estetikou nebo spiritualitou, právě naopak, má nanejvýš praktický cíl: jisté postoje a chování vytvářet a jiné zapudit. V tomto případě je cílem velkolepého příběhu, kterým nás celý den krmí, mimo jiné i to, shromáždit podporu veškerého obyvatelstva pro perspektivu zásahu francouzské armády a přímou vojenskou konfrontaci (v tuto chvíli nepravděpodobnou), stejně jako vyvolat dojem, že mnohostranné zapojení francouzského státu a jeho spojenců do této nové války je spravedlivé. Zájmy kapitalistů a států vedené chvályhodnými úmysly by se pak náhle shodovaly se zájmy všech. Musíme však připomenout zřejmé: příčina války, která dnes rozděluje Ukrajinu, stejně jako tomu bylo u všech válek předchozích, spočívá právě v existenci států. Historicky se stát zrodil z vojenské síly, rozvíjel se pomocí vojenské síly a stále se logicky musí spoléhat na vojenskou sílu, aby si udržel nebo rozšířil svou moc, ať už jde o Rusko nebo země NATO. Jestliže má existence jedinců (civilistů a vojáků), kteří umírají na obou stranách fronty, patřit dvěma různým mrchožroutům, ve skutečnosti se od sebe liší pouze vlajkami, ale jejich podstata je stejná: ať už jde o ruský nebo ukrajinský stát, vždy jde o organizovaný útlak ve prospěch privilegované menšiny.

Když si před sto lety první světová jatka vyžádala miliony životů a vtáhla do své válečné logiky téměř celé revoluční a dělnické hnutí, ačkoli mělo zastávat postoj, že proletáři patří kvůli podobným podmínkám vykořisťování do stejného tábora bez ohledu na zemi původu, internacionalističtí anarchisté připomněli, že: „Úkolem anarchistů bez ohledu na místo a situaci, v níž se nacházejí, je v současné tragédii nadále hlásat, že existuje jen jedna osvobozenecká válka: ta, kterou ve všech zemích vedou utlačovaní proti utlačovatelům, vykořisťovaní proti vykořisťovatelům. Naší úlohou je vyzývat otroky ke vzpouře proti jejich pánům. Anarchistická propaganda a akce se musí vytrvale uplatňovat k oslabení a rozkladu různých států, k pěstování ducha vzpoury a k podněcování nespokojenosti v lidech i v armádách.“ Totální válku, která mobilizuje všechny aspekty života a všechny části společnosti bylo možné zastavit pouze přímou akcí samotných proletářů, tím, že odepřou poslušnost v práci i na frontě, zablokují výrobu, vzepřou se nadřízeným, odzbrojí je, vzbouří se, naruší válečnou mobilizaci, dezertují, povstanou. Stručně řečeno, byla to celá organizace života kolem státu a jeho válečných imperativů, kterou bylo třeba rozložit a rozvrátit.

Válka mezi státy vždy potřebuje sociální smír a výzvy ke sjednocení a národní solidaritě, které přicházejí ze všech stran, a které nemají jiný cíl než nastolit vnitřní příměří v kontextu, který je bohužel již bezkonfliktní. Geopolitické analýzy a rafinované kalkulace jsou pro odložení války zbytečné; toho lze dosáhnout pouze rozbitím vnitřní fronty, která se buduje den za dnem, podkopáním národní jednoty, odporem proti militarizaci společnosti a jazyka, který není nijak nový („válka proti terorismu“, „válka proti viru“…), hlasitým a jasným prohlášením, že nesdílíme válečnické perspektivy Evropské unie a zemí NATO, stejně jako nesdílíme perspektivy Putinova Ruska, a otevřeným podněcováním k defétismu: jde o to, aby se válka mezi státy změnila ve válku proti státům.

Jaká praxe by tedy mohla být v souladu s internacionalistickou a antimilitaristickou perspektivou, kterou anarchisté podporují? Jak můžeme být „solidární“ s těmi, kdo se v Rusku a na Ukrajině staví proti válce a svému vlastnímu státu a vystavují se smrti, věznění a mučení? Taková aktivita může mimo jiné spočívat v tom, že na území, kde žijeme, zaútočíme na „svůj“ stát, na „své“ šéfy a průmyslníky, na „své“ vlastenectví, na „svou“ ekonomiku, na „svůj“ militarismus. Protože pokud přímými důsledky mocenských her mezi státy zjevně nebudou trpět jejich obhájci a příznivci, ale lidé žijící v zóně vojenské konfrontace, v dosahu kulek, bomb a ničení, pak jde o to, aby byl tento pocit bezpečí mocných narušen. Protože jedním z ekonomických důsledků války je zdražení energie, paliv a surovin, a tedy i veškerého spotřebního zboží, a protože přijetí tohoto zdražení je již prezentováno jako válečné úsilí, jde více než kdy jindy o snahu poškodit ekonomiku a normální průběh vykořisťování, výroby a spotřeby.

Každá válka potřebuje ke svému vedení horu zbraní, strojů a vojenské techniky, kterou ve zdánlivě banálních továrnách vyrábí dělníci, kteří každé ráno vstávají ke své každodenním rutině. Proti válce je proto nutné snažit se vše zablokovat. Blokovat a sabotovat výzkum smrti v laboratořích a na univerzitách, blokovat a sabotovat továrny smrti, blokovat a sabotovat komunikaci, přístup a výměnu dat, blokovat a sabotovat logistiku smrti, která umožňuje oběh a dodávky zbraní, munice, vozidel a válečného materiálu po zemi, vzduchem i po moři. Přehlídka pokrytců, těch vůdců, expertů, ekonomů a dalších novinářů, kteří každý měsíc blahopřejí a jásají nad podpisem nové maxi smlouvy o prodeji zbraní a další vojenské techniky jinému státu, zatímco nyní jako by zjistili a polekali se toho, že válka znamená hromady mrtvých – protože kupodivu kulky a granáty zabíjejí! – svědčí přinejmenším o jednom: války a militarizace se vyrábějí zde, zde se připravují a projektují, zde přinášejí tučné zisky (jak dokládají rekordní zisky Dassault Aviation za rok 2021 a více než 30% nárůst hodnoty akcií Thalès v kontextu všeobecného úpadku). Tváří v tvář tomu je třeba přenést válku domů.

A konečně, ačkoli se to v současné válečné atmosféře může zdát překvapivé, v zásadě není možné rozlišovat mezi dobou války a míru, mimo jiné i proto, že jedním z pilířů militarismu je dnes, stejně jako v posledních sto letech, dvojí výzkum, jehož cílem je „maximalizovat civilní dopady obranného výzkumu a současně zajistit, aby oblast obrany těžila z pokroků civilního výzkumu“, jak zcela jasně tvrdí generální zástupce pro vyzbrojování odpovědný za program č. 191 Duální výzkum (civilní a vojenský) v rozpočtu na rok 2022 a jak dokládá existence celé řady elektronických předmětů, které prostupují naším každodenním životem. Pokud to pomůže umlčet ty, kteří stále věří v důležitost role vědy a technického výzkumu pro „lidský pokrok“, nebo je to alespoň přesvědčí, že tyto věci nejsou neutrální, vyvozujeme z toho další závěr, a vyzýváme, aby jste ho sdíleli se všemi, kterým záleží na boji proti válce: v době války i v době míru je třeba se zajímat o aktéry, zájmy a struktury, které ve své vzájemné provázanosti umožňují válku v praxi, a pátrat po tom, jak tento průmysl funguje, abychom se pokusili vybavit se prostředky k sabotáži válečné mašinérie. Tato mašinérie je ztělesněna velkými korporacemi (konkrétně Nexter, Panhard Defense a Arquus pro pozemní vojsko, EADS, SAFRAN a Dassault pro letectví, Thales a Sagem pro elektroniku, Naval Group pro námořnictvo a MBDA pro raketový průmysl), ale vojenský průmysl se opírá také o tisíce malých společností, které jsou stejně nepostradatelné a mnohem dostupnější. Navíc je třeba mít na paměti, že výroba zbraní a válečných strojů, obranných a bezpečnostních systémů, systémů dohledu a kontroly, které se používají k vedení války, je stejná jako výroba represivních zbraní.

Mír zůstane prázdným slovem, dokud nezničíme všechny státy a jejich hranice, dokud budou vzkvétat zájmy těch, kdo bohatnou na vykořisťování a válce, těch, kdo ji chtěli, těch, kdo ji studují, těch, kdo ji podněcují, těch, kdo ji podporují, těch, kdo ji financují, těch, kdo ji připravují, zkrátka všech, kdo se na ní podílejí z blízka i zdaleka. Ať už jsou jakékoli národnosti, jsou to právě oni, koho uznáváme jako své nepřátele, protože budou vždy nepřáteli svobody.

Český překlad: Třídní válka

[KRAS] „Anarchisté“, kteří zapomínají na zásady: Prohlášení KRAS-IWA

Zdroj v ruštině: https://www.aitrus.info/node/5973/
Zdroj v angličtině: https://www.aitrus.info/node/5974/

Sekce Mezinárodní asociace pracujících v regionu Ruska vyzývá k bojkotu provokatérů, kteří se schovávají za název „anarchisté“ a dehonestují aktivisty naší organizace.

Náš postoj proti válce vedené kapitalistickými oligarchiemi za přerozdělení „postsovětského prostoru“ se setkává s pochopením a podporou anarchistické internacionály na Ukrajině, v Moldavsku a Litvě, s nimiž udržujeme kontakty.

Ale od samého počátku rusko-ukrajinské války zahájili takzvaní „anarchisté“, kteří opustili tradiční anarchistickou internacionálu, jež se staví proti všem státům a národům, a kteří podporují jednu z válčících stran, pomlouvačnou kampaň proti naší organizaci.

Například bývalí anarchisté Anatolij Dubovik a Alexandr Kolčenko žijící na Ukrajině zveřejnili na internetu jména a adresy našich aktivistů. První z nich napsal příslušný text a druhý mu dal ke zveřejnění svůj účet na Facebooku a schválil jej. Záminkou bylo, že naše organizace zastává důsledný internacionalistický postoj a odsuzuje jak ruskou invazi na Ukrajinu, tak ukrajinský nacionalismus a expanzivní politiku bloku NATO.

Pánové Dubovik a Kolčenko se bezostyšně a drze snažili očernit naši sekci IWA a bezdůvodně se nám snažili přisoudit pozici bránící Kreml. Kromě toho připouští, že vyzýváme ukrajinské i ruské vojáky, aby odmítli bojovat.

To znamená, že tito falešní anarchisté zveřejňováním adres protiválečných aktivistů nacházejících se v Rusku, přímo podněcují ruské tajné služby a nacionalistické hrdlořezy, aby si to s nimi vyřídili ručně! V podmínkách neustálého pronásledování, propouštění, vyhrožování a fyzických represí vůči protivojensky smýšlejícím lidem v Rusku se takové akce rovnají skutečnému udání s přímým naznačením, na koho mají represivní složky obrátit svou pozornost.

Nacionalisté na obou stranách frontové linie jsou opět podle logiky „kdo není s námi, je proti nám“ připraveni společně zničit své hlavní protivníky, tedy internacionalisty, kteří odmítají volbu mezi válčícími státy a buržoazními klikami, mezi morem a cholerou.

Anarchisté celého světa by si měli uvědomit hanebné činy provokatérů-informátorů a jednou provždy s nimi odmítnout mít cokoli společného. Navždy je vyhodit z anarchistického prostředí a poslat je k jejich patronům a pánům z tajných služeb a tajné policie!

Prohlášení bylo schváleno na referendu členů KRAS-IWA

Překlad v češtině: https://kronika.noblogs.org/post/2022/06/27/anarchiste-kteri-zapominaji-na-zasady-prohlaseni-kras-iwa/