Jsme prekérní dělníci, námezdně pracující, studenti nebo nezaměstnaní, kteří se momentálně účastní boje proti penzijní reformě Sarkozyho vlády, jež plánuje posunutí zákonem stanoveného důchodového věku a prodloužení let, po které musíte přispívat na sociální pojištění, abyste měli nárok na plnou penzi. Toto opatření povede ke zhoršení životních podmínek prekérních složek obyvatelstva a významnému posunu v logice zhodnocování kapitálu. Zcela se shoduje s thatcherovskou politikou, kterou poslední čtyři roky francouzská vláda uplatňuje stejně, jako se tomu v posledních dvaceti letech panství neoliberální pravověrnosti děje ve většině evropských zemí. Tuto politiku sociální regrese (privatizace, zmrazování mezd, škrty ve veřejném sektoru a sociálních výdajích) pociťujeme čím dál tím tvrději, protože recese v letech 2008-2009 (a stopa masového propouštění, kterou za sebou zanechala) ani zdaleka nevedla k revizi neoliberálních dogmat, naopak dokázala ospravedlnit nové kolo úsporných plánů na úkor dělnické třídy.

V mnoha zemích, jako je Řecko a Británie, už vlády neváhají ohlašovat ostré škrty ve mzdách a důchodech, zatímco utrácejí desítky miliard na záchranu bank. Všude jsou na vzestupu opatření, která prospívají buržoazii: „daňové stropy“, ultraprekérní pracovní smlouvy, které snižují daňovou zátěž zaměstnavatele nebo mu rovnou nabízejí neplacenou pracovní sílu, zjednodušování procedur doprovázejících propouštění; omezování práva na stávku a kriminalizace sociálních hnutí. Všude se snaží nasměrovat obecnou nespokojenost proti obětním beránkům: Romové, Arabové, „nezaměstnaní, kterým se nechce dělat“, jsou perfektními hromosvody. Tahle Evropa, jež byla postavena na mýtu neustálého společenského a kulturního pokroku garantovaného institucemi, je všude v procesu opětovného vytváření nechtěného proletariátu, který už považovala za asimilovaný. Vedlejším účinkem míru mezi evropskými zeměmi je export konfliktů ohledně optimálního vykořisťování zdrojů mimo tento kontinent a spolupráce všech bůžků evropské ekonomiky proti všemu, co jde proti jejím zákonům, ať už je to lidový odpor nebo systémy sociálního zabezpečení. Ve stejné chvíli, kdy vyrůstají ochranné zdi proti migrantům, oni dál dovážejí tuto část pracovní síly, jejíž funkcí je dělat práci, kterou „rodilí Evropané“ už nechtějí, a vyvážejí průmyslové podniky, které mohou levně vykořisťovat tu druhou část pracovní síly, co je nadnárodními korporacemi Pevnosti Evropa poutána mimo tento světadíl.

Na pozadí této skličující situace události loňského jara v Řecku vydláždily cestu protiofenzivě v celoevropském měřítku. Ale strategie odborů, která byla přinejmenším ustrašená, a náhlé zabrzdění revolty zapříčiněné tragickou událostí v bance Marfin odložily obnovu otevřené konfliktuality až doteď. Co se týče nás, podřízených Firmy Francie, od roku 2003 (předchozí hnutí proti jiné penzijní „reformě“) jsme byli zvyklí na strategii „akčních dní“, která byla předem odsouzena k nezdaru, protože tyto dny jsou limitované a rozptýlené v čase. Teď, po měsíčním konfliktu, je ale členská základna odborů pro časově neomezenou a všeobecnou stávku. Podle nedávného výzkumu veřejného mínění si tváří v tvář neústupné vládě většina obyvatelstva přeje „radikalizaci“ hnutí. Všichni si pamatujeme na hnutí vysokoškoláků a středoškoláků z jara 2006, tzv. hnutí „proti CPE“, které bylo částečně úspěšné a vedle stávkování a demonstrování zavedlo jako formu boje blokádu ekonomiky. Ve většině velkých měst byly stávkující univerzity několik týdnů blokovány a okupovány a masové demonstrace pravidelně končily násilnými střety a zároveň stávkující používali taktiku blokování silnic, obchodních domů, vlakových nádraží a letišť, ale také pošt a autobusových vozoven. Nakonec svaz šéfů (MEDEF) žebral u jiné „neústupné“ vlády, aby projevila ústupnost, která by umožnila obnovu normálních ekonomických aktivit. Zákon o CPE byl stažen (ale nikoli ten zákon, jehož bylo CPE pouhou součástí).

Není to tedy náhoda, že dnes se smělé experimenty hnutí z roku 2006 jeví jako elementární způsob jednání těch nejaktivnějších tendencí v boji proti současnému vládnímu projektu. V Rennes jsou obchodní domy terčem každé demonstrace. Ty nejrozhodnější stávky mimo jiné postihují ropné rafinérie a sklady. Stávkující v Marseille, opravdová avantgarda tohoto hnutí, paralyzovali přístav a vtiskli svému městu tep hnutí. Na frontové linii jsou i strojvůdci a k hnutí se přidali také řidiči kamionů. Víme, že čím větší důvěru v naši vlastní sílu máme, tím více se naše radostné odhodlání stává nakažlivým. Obrazy mobilních stávkových hlídek z loňského září v Barceloně, které v den generální stávky donutily všechny obchody zavřít, pravděpodobně sehrály jistou úlohu ve vůli systematizovat tyto praktiky. Víme, že abychom vyhráli, musíme se dokázat postavit proti současným vládním strategiím, které spočívají v čekání na ochabnutí konfliktu a v užívání zastrašovacích technik. Zejména je to vidět na vyšší míře, v níž policie používá násilí: několik ošklivě zraněných mladých demonstrantů, stovky zatčených a skandální rozsudky (například trest odnětí svobody za zapálení popelnice) a dnes běžná praxe rozhánění dopravních blokád za pomoci obušků a slzného plynu. Krom tohoto užívání násilí je zcela přehlíženo právo na stávku (dělníci v petrochemickém průmyslu dostávají povolávací rozkazy, a když odmítají na jejich základě nastoupit do práce, vyhrožuje se jim tvrdými tresty).

Domníváme se, že nyní je třeba masivně použít tuto zbraň ekonomické blokády. Použitím tohoto prostředku se nezaměstnaní a prekérní dělníci, kteří nemají stabilní a stálé pracoviště, mohou podílet na „tradičními“ pracujícími stupňovaném tlaku proti dividendám šéfů. Blokáda ekonomiky jakožto technika k intenzifikaci stávky je všem dostupný prostředek. Jestliže stávka (námezdně pracujících, studentů, školáků, „stávka“ proti nucené integraci nezaměstnaných a prekérů) vymaňuje náš čas a aktivitu z podřízenosti ekonomickým okruhům, blokáda ekonomiky nám dovoluje plně využít tento čas, který tak vyplníme narušováním právě těchto okruhů řízených papaláši, proti kterým bojujeme, a narušíme je s mnohem větší jistotou než pokojné demonstrace, které na ně nemají vůbec žádný dopad (připomeňme si třeba velké zisky, které má během „akčních dnů“ sektor rychlého občerstvení). Ve vzájemně provázaném hospodářství, kde všechno závisí na tocích kapitálu, zboží a informací, blokáda ekonomiky umožňuje generalizovat dopady způsobené stávkou, která se až doposud omezovala na hrstku sektorů. A co víc, může vytvořit možnost setkání mezi stávkujícími, kteří přicházejí blokovat nějaké pracoviště, a námezdně pracujícími z tohoto pracoviště, které tato akce povzbudí, aby se k hnutí přidali. Samo stávkování lze přímo považovat za zbraň blokující ekonomiku, která pomáhá prodloužit hnutí, a tato stávka ani nutně nemusí být časově neomezená (neboť pracující mohou dlouhodobě stávkovat jen velmi obtížně): stávky v podobě zpomalení pracovního tempa, střídavé stávky, stávky, které paralyzují některé „klíčové“ sektory nebo pozice, a které mohou jiní finančně podporovat.

 Je jasné, že úspěch hnutí, byť symbolický či neúplný, může vzejít jen z následujícího: když se bude každý bojový kolektiv, každá místní odborová organizace, každá skupina militantů, přátel, kolegů, rodičů, ať už formální nebo neformální skupina, snažit koordinovat svoji aktivitu s ostatními a zároveň bude volně utvářet svoji vlastní mobilní stávkovou hlídku. Takové podoby boje by se zcela slučovaly s chvílemi stávek, kdy bychom mohli věnovat čas materiální organizaci, společně se najíst, podělit se o myšlenky, písničky či zkušenosti… V době, kdy vláda neváhá použít policejní zásah nebo vyhrožovat vězením, aby zlomila stávkové hlídky a vynutila si obnovení práce, je podle nás jediným opravdu důsledným způsobem jak se „zapojit“ (abychom použili odborářský slogan), jak nejlépe využít čas osvobozený stávkou, připravenost k rychlým přesunům, schopnost co nejrychleji se shromáždit na jednom místě a utvořit masu, kterou nelze rozehnat, ale také se rozptýlit a zablokovat metropoli na deseti různých místech zároveň.

 Jak se stále víc blížíme k nedostatku pohonných hmot, zdá se být otázka prioritních terčů blokády už vyřešená: rafinérie, sklady nafty, silnice a železniční tratě, obchodní domy, benzinové pumpy. Zajímavé jsou rovněž blokády, které přispívají k rozšíření této situace za hranice národního ghetta. Zamysleme se například nad turistickým ruchem, který představuje jeden z hlavních ziskových sektorů ekonomiky našeho muzejního kontinentu: přepychové hotely a restaurace, velké kulturní události, luxusní spotřeba… Zajímavé je také vybízení médií, aby „otevřely“ informace a poskytly hlas těm, kdo jsou o něj institucionálně připravováni. Přemýšlejme o „obchodních centrech“ naší metropole, která by mohla do celého světa rozšířit špatnou pověst jejich špatně kolonizovaných „provincií“… Belgičtí železničáři, kastilští oceláři, marseillští dokaři, řečtí kurýři, brigádníci, prekérní a nežádoucí lidé odkudkoli, váš boj je i naším bojem. Všude musíme koordinovaně odpovědět solidaritou na všechny útoky přicházející ze strany našich národních oligarchů, kteří jsou více či méně spojeni s evropskými bankéři a komisaři.

 Za ukončení reforem a úsporných plánů, za zlepšení našich životních podmínek, za politiku, která vítá migranty a proletáře všech zemí a dává najevo solidaritu s nimi, vytvářejme všude bojové výbory, meziprofesní všeobecná shromáždění, brigády mobilních stávkových hlídek, které budeme stále více koordinovat napříč hranicemi. Zablokujme Evropu kapitálu, otevřeme Pevnost Evropu, zbavme se všech Sarkozyů, Merkelových, Barrosů a dalších Berlusconiů! Časově neomezenou generální stávku! Blokádu ekonomiky!

 Někteří účastníci všeobecného shromáždění studentů na Univerzitě v Rennes 2, hnutí nezaměstnaných a prekérních dělníků a meziprofesního všeobecného shromáždění v Rennes, 25. října 2010.