| Español | Čeština | English | Français | Deutsch |

Zdroj ve španělštině: https://proletariosrevolucionarios.blogspot.com/2022/03/sobre-el-derrotismo-revolucionario-y-el.html

„Třídní boj mezinárodního proletariátu proti mezinárodnímu imperialistickému vraždění je přikázáním současnosti.
Hlavní nepřítel každého lidu je v jeho vlastní zemi! […]
Zastavte genocidu!
Proletáři všech zemí! […]. Spojte se v mezinárodním třídním boji proti spiknutí tajné diplomacie, za socialistický mír!“
−Karl Liebknecht (květen 1915). Hlavní nepřítel je doma!

Úvod

Na úvod, a abychom vykreslili pozadí událostí a tohoto článku, si musíme odpovědět na otázku: Proč Rusko napadá Ukrajinu? Aby se zmocnilo její geopoliticky strategické polohy, přírodních zdrojů, průmyslové a obchodní infrastruktury a kolektivní pracovní síly. Aby rozšířilo svůj trh a svou moc jako dekadentní imperialistická velmoc světového kapitalismu, s USA/NATO jakožto hlavním protivníkem a s Čínou jako hlavním spojencem. (Ano, Rusko je kapitalistické a imperialistické… od dob SSSR až po současnost.) Aby oživilo své hospodářství v časech krize nebo aby kompenzovalo klesající míru zisku válečnou výrobou, zatímco bude vykořisťovat dělníky nebo z nich těžit nadhodnotu na výrobní frontě a likvidovat přebytečné proletáře na frontě vojenské. Ve skutečnosti je přerozdělování světa během imperialistické války v podstatě přerozdělováním světové nadhodnoty mezi národní a regionální buržoazie – v tomto případě euroasijskou a západní – prostřednictvím vykořisťování a masakrování světové dělnické třídy. (I když na druhou stranu je každá válka velmi nákladná a dlouhodobě neudržitelná). A především, aby zabránilo novým vzpourám a povstáním vykořisťovaných a utlačovaných na územích, která ovládá: spolu s represivním státním řízením zdravotní krize je tato válka klíčovým prvkem probíhající preventivní kontrarevoluce, zejména po světové revoltě v roce 2019. Stručně řečeno: není kapitalismu bez imperialismu, bez krize a bez války a každá imperialistická válka je vždy válkou proti proletariátu.

Výše uvedený citát dávného soudruha Liebknechta můžeme nyní aplikovat i na současnou světovou situaci: tedy, že nejsilnějším a nejúčinnějším způsobem, jak bojovat a „zdola“ porazit imperialistickou válku mezi Ruskem a Ukrajinou/NATO, je boj proletářů ruského regionu proti jejich vlastní ruské buržoazii a boj proletářů ukrajinského regionu proti jejich vlastní ukrajinské buržoazii. Jak říká jeden náš soudruh z mexického regionu, „proletáři pochodují proti Kyjevu i proti Moskvě“.

V první řadě jde o proletáře v uniformách nebo vojáky obou válčících zemí: ať přestanou střílet a zabíjet své třídní bratry „z opačného tábora“, „z druhé strany“ státní hranice, kterou jim vnutila kapitalistická třída, ať přestanou poslouchat rozkazy svých buržoazních důstojníků a generálů a raději obrátí zbraně proti nim, ať brání své životy. To zdůrazňujeme proto, že se to v takových historických okamžicích (světové a občanské války) již dělo.

Ještě dále to znamená, že se proletáři v uniformách obou zemí sbratří a sjednotí, opustí vojenské řady, předají zbraně proletářům bez uniforem v ulicích a společně se zúčastní vlny protestů a generálních stávek sebeorganizovaných prostřednictvím dělnických shromáždění a dělnických rad, které napadnou, ochromí a rozvrátí kapitalistické společenské vztahy na všech frontách (od výrobní fronty až po vojenskou). Znamená to tedy povstání, které by svými prostředky přispělo ke komunizaci života na těchto územích.

Vzhledem k posledním vzpourám, stávkám a protestům v tomto regionu naší planety (např. Kazachstán letos v zimě, Donbas v roce 2021, Bělorusko v roce 2020, samotná Ukrajina v roce 2014 atd.) se právě takového vývoje buržoazní vládci Ruska i Ukrajiny bojí, a proto vedou válku.

Nebo pokud se to nepodaří, je nutné organizovat masové demonstrace proti válce a náboru do ní, které již v obou zemích probíhají a jsou potlačovány. Stejně jako internacionalistické demonstrace třídní solidarity proti této válce, které se také objevují.

Ať už se jedná o cokoli z výše uvedeného, v praxi jde o tzv. revoluční defétismus, což je historický a neměnný postoj komunistů a internacionalistických anarchistů tváří v tvář imperialistické válce, který je výsledkem tvrdé zkušenosti milionů proletářů z obou světových válek.

Revoluční defétismus mimo a proti veškerému nacionalismu a militarismu. Teorie a praxe

Proč defétismus? Protože je pro porážku obou národních států ve válce. Proč revoluční? Protože podporuje mezinárodní proletářskou revoluci. Takže ani Rusko, ani Ukrajina/NATO: revoluční defétismus.

Právě to nyní konkrétně znamená heslo „žádnou válku mezi národy, žádný mír mezi třídami“. I když je tato otázka v současném kontextu složitější než v historickém kontextu, v němž byla formulována, znamená toto heslo také „přeměnit imperialistickou válku na válku třídní“…, aby byly zrušeny společenské třídy. Dialekticky řečeno, jen prostřednictvím nevyhnutelného revolučního násilí proti kapitalistickému násilí a jeho komplicovi, jímž je občanský pacifismus, může nastat skutečný mír mezi lidmi, jakmile bude zrušena násilná třídní společnost a nastoleno skutečné lidské společenství na celém světě. To je mír, za který my socialisté, komunisté nebo revoluční anarchisté bojujeme.

Rozporuplné? Ano, protože realita kapitalismu a třídního boje je rozporuplná. Jsou to rozpory, které je třeba přijmout, aby je bylo možné vyřešit nebo překonat revolučním způsobem, protože kapitalistický vývoj a třídní boj sám o sobě vytváří prvky a tendence ke zrušení třídní společnosti a ke vzniku skutečného lidského společenství. Prvky a tendence, které zůstávají po většinu historické doby latentní, ale které vyplavou na povrch ve výjimečných, ale rozhodujících revolučních situacích.

Hned na začátku si musíme přiznat, že naše proletářská třída je jako skutečné autonomní a antagonistické hnutí proti státu kapitálu na celém světě, a tedy i v ruských a ukrajinských regionech, v oslabení. Tato slabost způsobuje, že se proletáři v uniformách ve výše zmíněných regionech nevyhnutelně navzájem zabíjejí a že proletáři bez uniforem zatím nemají skutečnou společenskou sílu, aby válku porazili zevnitř. Protože pod vlivem drogy nacionalismu či vlastenectví, a především kvůli své současné slabosti jakožto autonomní a antagonistické třídy podporují své národní buržoazie, tedy své šéfy a třídní katy.

Ale kvůli této dočasně panující situaci, která hraje proti nám, se nemusíme zříci nebo dokonce zradit své zásadní postoje proti imperialistické válce, jakými jsou revoluční defétismus a proletářský internacionalismus – postoje, které jsou jinak výsledkem historických a mezinárodních zkušeností boje naší třídy – ve prospěch falešných konkretizací a „taktických“ naléhavostí, které ve skutečnosti prospívají pouze našemu třídnímu nepříteli, mezinárodní buržoazii, i když se maskuje za „spojence proti fašismu a imperialismu“.

Jasné by proto měly být alespoň dvě věci. Zaprvé, že v takovýchto nepříznivých situacích nabývají tyto revoluční postoje charakteru obrany bezprostředních životních podmínek proletářů, tj. samotných jejich životů proti mašinérii smrti, kterou je válka. A zadruhé, že historie ukazuje, že útoky a války kapitalistické třídy mohou vyvolat nečekané nebo překvapivé protiútoky proletářské třídy, které mohou přerůst i v revoluci nebo alespoň v povstání. V obou případech jde o statisíce proletářů, kteří brání a materiálně mění své životy bez jakýchkoli prostředníků i zástupců.

Jinými slovy, nehledě na to, jak defenzivní mohou být za nepříznivých podmínek, nevyústí-li proletářský internacionalismus a revoluční defétismus v třídní akce schopné změnit skutečný poměr sil, pak nejsou ničím víc než abstraktními a dokonce iluzorními hesly (podobně jako hesla jistého karibského levičáka, který všude vidí „proletářská povstání“ a neustále vydává „revoluční vojenské instrukce“).

To však nezávisí na vůli či dokonce aktivitě revolučních organizací a militantů, ale na současných materiálních podmínkách vykořisťování, rozdělení, dezorganizace, represe a kapitalistického odcizení, v nichž se my proletáři jako třída na celém světě nacházíme. Proto pouze vývoj samotné právě probíhající kapitalistické katastrofy a skutečný třídní boj může změnit současný poměr sil nebo vytvořit objektivní a subjektivní podmínky pro revoluční situaci… nebo taky ne.

Přesto je na nás, revolučních menšinách proletariátu, abychom udržovali a rozšiřovali naše zásadní postoje, proti proudu, kdekoli a jakkoli můžeme, jako živou paměť a vědomí, že naše bezprostřední potřeby jakožto vykořisťovaných a utlačovaných jsou ve své podstatě neoddělitelné od potřeby sociální revoluce jakožto lidského druhu, nejen abychom žili život hodný toho jména – v boji proti každodenní válce a živoucí smrti, kterou prožíváme v kapitalismu – ale také abychom si zachránili kůži nebo přestali umírat tak, jak umíráme v této epoše. Ano, protože v sázce je život našeho druhu a naší planety. A to platí jak pro současnost, tak pro budoucí válečné konflikty.

Proto jsou internacionalistické a defétistické revoluční výzvy proti válce smysluplné a užitečné. Přímé akce proletářů v ruských a ukrajinských regionech proti válce jsou však smysluplnější a užitečnější.

Akcím tohoto druhu a jejich rozvoji ze strany proletářů žijících v obou zemích musíme tedy věnovat patřičnou pozornost. Akcím, které již probíhají (protesty proti válce) a pravděpodobně budou probíhat (dezerce z vojenských jednotek, sbratřování a společný boj proletářů v uniformě i bez ní atd.), nejen díky agitaci komunistických a anarchistických menšin působících v těchto regionech proti imperialistické válce, ale hlavně proto, aby si proletáři zachránili své životy a životy svých blízkých, tj. kvůli jejich bezprostředním materiálním potřebám. Protože válka je nemilosrdně masakruje každým dnem, který uplyne (a zprávy a obrazy, které se z ní k nám dostávají, jsou krvavý a mrazivý horor).

Jako revolucionáři z jiných zemí musíme takovým akcím věnovat naši pozornost a solidaritu, a to nejen tím, že je budeme překládat, šířit a zviditelňovat, ale také tím, že budeme bojovat proti buržoazii „našich“ zemí, to znamená tím, že budeme internacionalizovat proletářský boj proti imperialistické válce. Neboť izolace takových akcí nevyhnutelně povede k jejich porážce. A také proto, že buržoazie všech zemí se ve válce vždy staví na stranu toho či onoho imperialistického bloku, a to nejen veřejnými prohlášeními, ale i vysíláním vojáků ze svých zemí na tato velká jatka, jak se to stalo v tomto století v Iráku, v Sýrii, na Haiti atd. V takovém případě bychom museli bojovat i proti podpoře této války „našim“ vlastním státem, odsoudit ji, bojkotovat a co nejvíce sabotovat. To je to, co pro antikapitalisty z jiných zemí za současné světové situace v praxi znamená proletářský internacionalismus a revoluční defétismus.

A pokud to nebude z tohoto důvodu, dotkne se kapes a žaludků proletářů na celém světě okamžitě a přímo globální inflace nebo válečný růst cen zboží. A tak „když oni globalizují bídu, my globalizujeme odpor“: když oni globalizují hlad, my globalizujeme protest. Jedině boj mezinárodního proletariátu může porazit mezinárodní imperialistickou genocidu.

Stručně řečeno: jedná se o světový třídní boj, nikoliv o boj národů. Proto je v antikapitalistické a internacionalistické perspektivě proti barbarství válek kapitalismu klíčová praxe třídní solidarity všude a na všech frontách, nebo jinými slovy, v ohni boje proti všem státům, trhům, vlastem a dalším falešným společenstvím světového kapitálu (národnostním, etnickým, kulturním, identitárním, politickým, náboženským atd.) musíme vytvářet proletářská společenství boje, a to nikoliv kvůli té či oné levicové či ultralevicové ideologii, ale z konkrétní životní nutnosti.

Proletářský internacionalismus proti falešným antagonismům antifašismu a antiimperialismu. Teorie a praxe

„Demokracie a fašismus nestojí proti sobě, ale vzájemně se doplňují; buď se střídají, nebo koexistují ve shodě. […]
jde o to postavit proletariát před volbu mezi fašismem a antifašismem, a zabránit jakékoli revoluční a antikapitalistické cestě. […]
Úkolem sociální demokracie […] je odvádět boj proletariátu od jeho revolučního a antikapitalistického cíle k obraně buržoazní demokracie. Je třeba připravit oltář posvátné antifašistické [národní] jednoty, přistoupit ke všem nutným obětem […]
Antifašismus je nejvážnějším důsledkem fašismu. Nahrazuje revoluční ALTERNATIVU KAPITALISMUS/KOMUNISMUS (vždy buržoazní) volbou DEMOKRACIE/FAŠISMUS. […]
Sociální demokraté, reformisté, populisté, nacionalisté všech národností a etatisté všeho ražení nás přijdou prosit, abychom opustili svůj boj, opustili své zásady, zapomněli na své požadavky a přijali svou porážku dříve, než boj vůbec začne.
A budou se snažit postavit do čela jakéhokoli hnutí, které se objeví, aby ho odvrátili, vyprázdnili od jeho pravé podstaty a porazili. […]
Alternativou není fašismus ani antifašismus, protože oba hájí kapitalistický systém a klamou nás falešnou konfrontací.“
−Agustín Guillamón (prosinec 2018). Fašismus a antifašismus

Dalším důsledkem proletářského internacionalismu v praxi je nezaplétat se do falešného antagonismu „demokracie vs. fašismus“, který je součástí falešného antagonismu „antifašistické Rusko vs. americký imperialismus“ a který je vlastní pokrokové buržoazii a historické sociální demokracii, tj. levici kapitálu. Falešný antagonismus, kterým mimochodem manipuluje kapitalista-imperialista-válkychtivec Putin, a s jehož pomocí proti „ukrajinskému naci-fašismu“ a „americkému imperialismu“ brojí nejrůznější elementy, stalinisty a dokonce i některými proruskými „anarchisty“ z „lidových republik“ Doněcka a Luganska (Donbasu) počínaje a marxisticko-leninskými a antifašistickými organizacemi v Chile a Ekvádoru konče.

To však není jediný mezinárodní mocenský blok, který tak činí. Stejně jako v onom memu, kde se vzájemně obviňují různí spidermani, tak i americký buržoazní tisk a jeho mezinárodní kumpáni spolu s donbaskými separatisty-populisty na sebe vzájemně házejí vinu. I někteří ukrajinští „anarchisté“ jako správní demokraté obviňují Putinův režim z „fašismu“, spojují ho s Hitlerem a dokonce ho nazývají „Putlerem“.

Stručně řečeno, jak jeden, tak druhý kapitalisticko-imperialistický blok, které jsou v současné době ve válce, se prohlašuje za „zachránce demokracie“ a obviňuje svého protivníka z toho, že je „fašistické monstrum“. Tím ospravedlňuje své válečné štvaní a blouznění o opakování „slavných časů“ z druhé světové války. Dost na to, abychom si uvědomili, že „demokracie versus fašismus“ je falešný antagonismus, nebo spíše inter-buržoazní inter-imperialistická válka, v níž jsou proletáři jen potravou pro děla.

Proč se jedná – a proč se vždy jednalo – o falešný antagonismus? Protože fašismus a demokracie jsou dvě strany téže mince: kapitalismu. Na jedné straně demokracie, jakožto společensko-politický systém založený na zbožní svobodě a rovnosti mezi vlastníky-občany, je a může být pouze kapitalistická (říkat „dělnická, socialistická, přímá demokracie atd.“ je jako říkat „panenská babička“ nebo „káva bez kofeinu“). Kapitalistická společnost je společností všeobecných zbožních vztahů, a proto je demokratická. V demokracii navíc buržoazní stát pronásleduje, potlačuje, vězní, mučí a vraždí vzpurné proletáře. Na druhou stranu fašismus je a může být také jen kapitalistický, protože je nejautoritářštější, nejbrutálnější a nejbezohlednější historicko-politickou formou obrany státu kapitálu, neboli formou, kdy třídní diktatura buržoazie jednoduše sundá masku a ukáže se taková, jaká ve skutečnosti je.

Viděno historicky, kdykoli buržoazie přestala používat v boji proti boji proletariátu demokracii, obrátila se k fašismu… a naopak. Z logiky věci vyplývá, že ačkoli nejsou identické co do formy a intenzity násilí, které stát bohatých a mocných uplatňuje proti vykořisťovaným a utlačovaným, v podstatě jsou stejné, nebo abychom použili názorného obratu, demokracie a fašismus jsou dvě chapadla téže chobotnice: sociální diktatury kapitálu nad proletarizovaným lidstvem na celém světě. Demokracie a fašismus tedy, stejně jako levice a pravice, nejsou protiklady, ale doplňují se.

Za zmínku stojí i to, že fašismus jako specifický politický režim financovaný průmyslovým a bankovním kapitálem existoval v Evropě pouze v první polovině 20. století, zatímco dnes, ačkoli v mezinárodním měřítku stále přežívá jako krajně pravicový proud kapitálu, je tento termín levičáky, zejména antifašisty, používán při každé možné příležitosti a dokonce jako politický fetiš. Levice kapitálu se staví proti fašismu, nikoli proti demokracii, protože tu naopak hájí, protože je sama demokratická či spíše proto, že je sociálnědemokratická nebo reformistická, i když si říká „marxistická“ (různí leninisté) nebo „anarchistická“ (liberální anarchisté).

Naopak, my komunisté a revoluční anarchisté jsme vždy odsuzovali a bojovali proti diktatuře buržoazie zvané demokracie (být antikapitalistou tedy znamená být proti demokracii), stejně jako proti její druhé tváři, kterou je fašismus. Vždy je jasné, že nepřítelem je kapitalismus v jakékoli své podobě či variantě, nikoli fašismus. Nekompromisně bojujeme proti fašistům i demokratům, protože obojí jsou kapitalisté. Proto se jen sociální demokraté jakéhokoli ražení ohánějí tím, že „jdeme na ruku fašismu“, nebo nás komunisty a radikální anarchisty rovnou pomlouvají jako „fašisty“. A právě proto jsou falešnými kritiky kapitalismu, které je třeba také odsoudit a bojovat proti nim.

Totéž platí pro antiimperialismus, který je obecně zaměřen pouze proti imperialismu USA – jeho politickému fetiši – ale nikoli proti imperialismu jiných mocností, jako je Rusko nebo Čína, kterým se nakonec pod záminkou, že jsou „socialistické“, podřizuje, což je zcela nesprávné, protože byly a jsou kapitalistické. Další falešný antagonismus. Jde o to, že antiimperialismus jako takový bojuje pouze proti americkému imperialismu, za „národní osvobození“ a „sebeurčení utlačovaných národů“ „třetího světa“, to znamená, že bojuje za nový kapitalistický národní stát se „socialistickou“ fasádou, aby mohl vykořisťovat a ovládat proletariát „za lepších podmínek“ u nich doma a „za lepších podmínek“ konkurovat ostatním stejně kapitalistickým národním státům. Z tohoto důvodu jsou antiimperialismus a národněosvobozenecký postoj nejen reformistické, ale i kontrarevoluční.

My, revoluční komunisté a anarchisté, naopak chápeme, že imperialismus není „nejvyšším stádiem kapitalismu“, ale jednou z jeho neodmyslitelných a trvalých charakteristik jakožto historického systému. Že každý národní stát je imperialistický, ale že mezi státy existují hierarchie nebo různé úrovně imperialistické moci. Že imperialistická válka je válečným soupeřením mezi kapitalistickými státy s vyššími úrovněmi imperialistické moci a především válkou mezinárodní buržoazie proti mezinárodnímu proletariátu. Že nepřítelem není imperialismus, ale světový kapitalismus, a že postoj revolučních komunistů a anarchistů tváří v tvář každé imperialistické válce není antiimperialismus a „národní osvobození“, ale revoluční defétismus, proletářský internacionalismus a světová sociální revoluce.

Proto boj „proti fašismu“ a „za demokracii“ té či oné konkurenční imperialistické mocnosti nebo bloku, stejně jako boj za „národní osvobození“ a „sebeurčení utlačovaných národů“, není jen bojem za „menší zlo“, ale ve skutečnosti je bojem za materiální zájmy jedné národní či regionální buržoazie proti druhé (akumulace většího území, přírodních zdrojů a pracujících lidí k vykořisťování za účelem akumulace většího kapitálu a světové moci), a především bojem proti proletariátu, který nemá vlast. Ano, protože my proletáři žádnou vlast nemáme: ať už v této válce zvítězí kterýkoli národní stát, ať už se tak stane vojenskými nebo diplomatickými prostředky, proletáři obou zemí budou nadále utlačováni a vykořisťováni, pokud neprovedou mezinárodní sociální revoluci.

Stručně řečeno: válka „demokracie proti fašismu“ je – a vždycky byla – klíčovou součástí imperialistické války, a tedy války mezi jednotlivými buržoaziemi, která využívá bojovné proletáře jako potravu pro děla, aby zachovala a rozvíjela kapitalistické společenské vztahy na celém světě, a to i pod nekapitalistickými nebo „socialistickými“ hlavičkami. Tak tomu bylo ve „španělské občanské válce“ a tak tomu je i v současné rusko-ukrajinské válce: antifašismus opět v dějinách ukazuje svou sociálnědemokratickou, nacionalistickou, militaristickou a kontrarevoluční povahu.

Naopak, zatímco v dlouhodobém horizontu a v konečném důsledku proletářský internacionalismus znamená boj za světovou komunistickou revoluci, v dobách nepříznivého vývoje, jako je ten současný, znamená proletářský internacionalismus bojovat autonomně nebo přímo, tj. bez prostředníků nebo zástupců, hájit materiální zájmy naší třídy (záchrana života, jídla, bydlení nebo alespoň přístřeší, zdraví – fyzického i duševního – vzdělávání, boj za skutečný mír, skutečnou svobodu) proti a mimo rámec veškerých národně-státních zájmů, jakkoli demokratických a antifašistických, jakými jsou v tomto konkrétním případě „lidové republiky“ Lugansk a Doněck.

„Lidové republiky“, které ve skutečnosti sponzoruje a anektuje ruský kapitalismus-imperialismus prostřednictvím ozbrojených separatistických band, v nichž jako spolubojovníci působí od ultrapravicových či nacistických, eurasijských a nacionálně-bolševických skupin až po, žel, proletářské bojovníky antifašistické ideologie. Říkáme žel, protože jakkoli tito třídní bratři věří a tvrdí opak, ve skutečnosti končí jako potrava pro děla v této inter-buržoazní inter-imperialistické válce. (Stejné divadelní představení jen s jinými herci se odehrává v Kurdistánu, protože i ten je dnes součástí imperialistických pavučin světového-historického kapitalismu schovaného za mystifikací demokratického antifašismu a antiimperialistického antifašismu).

Je to také „hybridní válka“, tj. válka, která využívá jak pravidelných státních armád, tak nepravidelných nestátních jednotek – jako jsou tyto multitřídní a populistické milice, v nichž bojují antifašisté – stejně tak i ekonomického nátlaku (sankce, finanční spekulace atd.) a počítačových, mediálních a psychologických útoků nejen proti druhému státu, ale také proti neozbrojenému civilnímu obyvatelstvu.

Vrcholem tohoto militaristického šílenství je tvrzení, že zabíjení neozbrojených civilistů je „vedlejší škodou“ nebo „nutnou obětí“ „lidové války proti fašismu a imperialismu“. Tím se ohánějí nejen vojáci obou armád, ale i někteří antifašističtí milicionáři, a to nejen v současnosti, ale již od dob SSSR a 2. světové války. Neblahá konstanta kapitalistického nacionalismu a militarismu, ať už pravicového nebo levicového.

Závěrem. Několik revolučních vyjasnění proti levičácké zmatenosti tváří v tvář válce

Zde je tedy třeba připomenout, proč Rusko napadá Ukrajinu? Aby se zmocnilo její geopoliticky strategické polohy, přírodních zdrojů, průmyslové a obchodní infrastruktury a kolektivní pracovní síly. Aby rozšířilo svůj trh a svou moc jakožto dekadentní imperialistická velmoc na úrovni světového kapitalismu, s USA/NATO jako hlavním protivníkem a s Čínou jako hlavním spojencem. (Ano, Rusko je kapitalistické a imperialistické… od dob SSSR až po současnost.) Aby oživilo své hospodářství v krizi nebo kompenzovalo klesající míru zisku válečnou výrobou, aby vykořisťovalo dělníky nebo z nich vytěžilo nadhodnotu na výrobní frontě a zlikvidovalo přebytečné proletáře na frontě vojenské. Ve skutečnosti je přerozdělení světa během imperialistické války v podstatě přerozdělením světové nadhodnoty mezi národní a regionální buržoazie – v tomto případě euroasijskou a západní – prostřednictvím vykořisťování a masakrování světové dělnické třídy. (I když na druhou stranu je každá válka velmi nákladná a nelze ji vést dlouho). A především má válka zabránit novým vzpourám a povstáním vykořisťovaných a utlačovaných na územích, které daná moc ovládá: spolu s represivním státním řízením zdravotní krize je tato válka klíčovým prvkem probíhající preventivní kontrarevoluce, zejména po světové revoltě v roce 2019. Stručně řečeno: není kapitalismu bez imperialismu, bez krize a bez války a každá imperialistická válka je vždy válkou proti proletariátu.

Ukrajinský stát není „lepší“, „méně špatný“, více či méně „fašistický“ nebo demokratický než stát ruský, protože se od něj neliší kvalitativně, ale pouze kvantitativně, je menší a má menší imperialistickou sílu, ale je stejně buržoazní a antiproletářský, a protože „nacisticko-fašističtí“ žoldáci, financovaní a vyzbrojovaní Putinovým režimem i NATO, jsou na obou stranách rusko-ukrajinské hranice. Totéž platí pro „lidové republiky“ nebo vznikající buržoazní mini státy Doněck a Lugansk.

Jak ruský buržoazní stát, tak ukrajinský buržoazní stát brutálně vykořisťují a masakrují proletáře na obou územích, která ovládají, jako by to byl dobytek, který nyní ženou na válečná jatka, aby nastolili „hřbitovní mír“. Proto hájit ten či onen stát ve válečném soupeření, a to i pod prapory antiimperialismu a antifašismu, znamená bránit katy naší třídy. Ve válce proletáři nic nezískají. Naopak, budou umírat po tisících a jejich krev bude jen živit světový kapitál. „Hlavní nepřítel je v naší vlastní zemi“, je to třídní nepřítel a tato skutečnost je společná všem národům na planetě, protože kapitalismus je světový systém a neosobní společenský vztah, který den co den odcizuje, vykořisťuje, utlačuje a vraždí proletáře na celém světě.

Takže ještě jednou: ani Rusko, ani Ukrajina/NATO: proletářský internacionalismus a revoluční defétismus proti imperialistické válce. Ani fašismus, ani demokracie: proletářská autonomie proti všem druhům kapitalistického státu. K ukončení války je třeba skoncovat s kapitalismem a třídní společností, a to světovou komunistickou revolucí, nikoli „antifašistickou a antiimperialistickou válkou“. Proti všem falešným společenstvím světového kapitálu budujme bojové komunity, vzájemnou podporu a třídní solidaritu všude na světě. Ačkoli se to může zdát abstraktní a vzdálené, ze všech výše uvedených důvodů se jedná o konkrétní a bezprostřední revoluční vyjasnění současné světové situace, neboť války zjednodušují a ve skutečnosti vyjasňují skutečné společenské antagonismy. „Třídní boj mezinárodního proletariátu proti mezinárodnímu imperialistickému vraždění je přikázáním současnosti.“

Zmatek, který v současné době panuje na levici tváří v tvář válce na Ukrajině, je mimo jiné důsledkem nedostatku tohoto vyjasnění, a to nejen kvůli nedostatečnému vzdělání v revoluční teorii nebo v důsledku levicové ideologické deformace (leninské, antifašistické, anarchisticko-liberální a/nebo postmoderní), ale především kvůli nedostatku zkušeností s bojem ve válečných a revolučních situacích, případně s povstáním. To je zase způsobeno tím, že materiální podmínky kapitalistického vývoje a třídního boje ještě neumožnily těmto levicovým organizacím a jednotlivcům, aby se ocitli ve skutečné a poučné situaci. Stručně řečeno, levicový zmatek tváří v tvář této válce je důsledkem a symptomem současného kontrarevolučního historického období.

Jde o to, že právě v takových okamžicích nebo mezních situacích se abstraktní stává opět konkrétním a že se fakticky vyjasňují třídní pozice, které v této kapitalistické a třídní společnosti jsou a mohou být pouze dvě: ta, která jsou na straně mezinárodní buržoazie nebo ta, která stojí na straně mezinárodního proletariátu, strana kapitalismu nebo strana komunismu a anarchie, strana kontrarevoluce nebo strana revoluce. V tomto ohledu neexistuje a nemůže existovat žádná polovičatost nebo relativismus. Proto, stejně jako končí jako spoluviník kapitalistického válečného štvaní občanský pacifismus, tak i postmoderní popírání třídního boje končí jako spoluviník buržoazní třídní nadvlády a v této chvíli i imperialistické války. Totéž platí pro antiimperialismus (ruský a americký) a antifašismus (ukrajinský a ruský).

Problém je, že v rámci tohoto levicového zmatení funguje falešný antagonismus „demokracie vs. fašismus“, který je zase součástí falešného antagonismu „antifašistické Rusko vs. americký imperialismus“, ve skutečnosti jako ideologicko-politické a emocionální vydírání („když podporuješ Ukrajinu, jsi fašista“, „když podporuješ Rusko, jsi fašista“, „když jsi proti oběma, jsi intelektuální purista…“ atd.) mnoha proletářů po celém světě, kteří se staví proti imperialistické válce ze zdravého rozumu nebo z třídního instinktu, ale bez jasných revolučních postojů a pevných revolučních pozic, kterými jsou proletářský internacionalismus a imperialistický defétismus. A tak tito třídní bratři a sestry končí jako nekritičtí opakovatelé veřejného mínění nebo v horším případě jako potrava pro děla na válečných polích. Další důsledek a symptom současného kontrarevolučního historického období.

A konečně, válka mezi Ruskem a Ukrajinou a NATO není třetí světovou válkou jako takovou, ale je pravděpodobně její předehrou, nebo, jak píše německý buržoazní tisk, „začátkem nové a nebezpečné epochy ve světové politice“, v níž se „Evropané musí bránit, chtějí-li přežít“: nezapomínejme mimo jiné na to, že Německo, Francie a Itálie nakupují od Ruska pohonné hmoty a že pohonné hmoty jsou krví ekonomiky. Spojené státy a Čína, dvě světové supervelmoci, zase sledují, vyjadřují své názory a lobbují na dálku, aby se, až na ně přijde řada, staly protagonisty nové a větší vojenské konfrontace. Navíc to není jediný region planety, kde se válčí: Sýrie, Palestina, Jemen, Mosambik, Kamerun. Země, o nichž se ví, že v nich USA a NATO zasahují, ale veřejné mínění o tom mluví jen málo nebo vůbec. A především nezapomínejme, že USA již několik let čelí silnému vnitřnímu třídnímu boji či sociální válce na domácí půdě. Stejně jako Čína.

Jde o to, že kapitalismus se neobejde bez války, a to tím spíše v době krize, čímž se znovu ukazuje násilná a katastrofická povaha tohoto systému. A že v kontextu současné kapitalistické krize je třetí světová válka možná. Mimochodem, nejednalo by se o klasický typ války, ale o nový typ války: o válku „hybridní“, roztříštěnou, dávkovanou a, což je nejhorší, jadernou a ničivou. K tomu se přidává probíhající globální ekologická krize. Náš druh je tak vystaven vážnému riziku vyhynutí.

Z těchto závažných důvodů nejsou hesla přeměny imperialistické války v třídní válku a komunismus nebo zánik něčím abstraktním, ale jsou to naopak konkrétní a naléhavé pokyny pro obranu a obnovu života proletarizovaného lidstva obývajícího planetu Zemi.

Zdůrazněme také fakt, že vzhledem k nepříznivému poměru sil pro naši třídu v této chvíli nebo vzhledem k její porážce po celosvětové revoltě v roce 2019 nemohou být v současnosti pozice proletářského internacionalismu a revolučního defétismu útočné, tedy schopné vystupovat jako skutečná alternativa a uskutečnit světovou proletářskou revoluci, ale mohou být obranné. Obranné, aby bránily co? Nikoli abstraktní principy, ale životy z masa a kostí statisíců proletářů válčících regionů. Životy, které budou bránit samotní proletáři, bez jakýchkoli prostředníků nebo zástupců.

Nedávné dějiny třídního boje však ukazují, že imperialistická válka může být spouštěčem světové proletářské revoluce a že tato revoluce je jedinou silou schopnou porazit válku. Biče kontrarevoluce mohou přimět koně revoluce, aby se zvedli a dali do cvalu…

Kapitalismus si vyrábí svého vlastního hrobaře, protože většina lidí nechce umírat jako dobytek na válečných jatkách. Protože dříve nebo později tam, kde je vykořisťování, vznikne i konflikt. A kde je bída, tam dojde i ke vzpouře, a to platí všude na světě.

Je zřejmé, že se jedná o proces, nikoli o událost. Proces nerovnoměrného, rozporuplného, konfliktního a nejistého vývoje. Poslední slovo má pouze budoucí skutečný třídní boj tam, kde jde do tuhého, a to po celém světě. Samotná povaha války znemožňuje, aby probíhala dlouho, než v zemích, kde konflikt probíhá, začne vřít sociální nespokojenost a vzpoura. A globalizace inflace a hladu, které válka vyvolává, globalizuje i sociální protesty proti ní.

Ať už se stane cokoli, musíme být jako revoluční proletáři všech zemí bdělí a připravení čelit této všeobecné katastrofě a zrychlenému rozkladu kapitalismu, který zažíváme v 21. století. Stejně tak je a bude za tuto revoluční přípravu zodpovědný třídní boj, kde naší nejlepší zbraní je a bude jako vždy vzájemná podpora a třídní solidarita: jedním slovem skutečné společenství. I když, hrubě realisticky řečeno, přijdou ještě další války, katastrofy, vzpoury a povstání.

Vždy mějme na paměti, že v takové válečné situaci, jako je ta současná, jde o skutečný boj tříd, nikoliv o boj národů, a proto musíme autonomně bojovat na obranu našich materiálních třídních zájmů proti jakýmkoliv národním zájmům a mimo jejich rámec. Jak pro ofenzivu, tak pro proletářský odpor je klíčové vytvořit v boji proti všem státům, trhům, vlastem a dalším falešným společenstvím světového kapitálu společenství boje. Abychom ukončili válku, musíme skoncovat s kapitalismem a třídní společností prostřednictvím světové sociální revoluce, nikoli „lidové války proti fašismu a imperialismu, za národní osvobození a sebeurčení národů“, protože to je jen další inter-buržoazní a inter-imperialistická válka. Sociální revoluce nespočívá v tom, že „vezmeme zbraně a pozabíjíme všechny buržousty, fízly a fašisty“, ale v procesu komunizace života, který znamená naprostou destrukci a překonání kapitalistických společenských vztahů (soukromého vlastnictví, zboží, hodnoty, námezdní práce, dělby práce, společenských tříd, států, trhů, národů, „ras“, rodů…) a jejich nahrazení vztahy skutečné solidarity a svobody mezi jednotlivci všude na světě… ano, všude, protože komunistická a anarchistická revoluce bude buď celosvětová, nebo nebude vůbec.

Internacionalističtí proletáři z ekvádorského regionu

Quito, 6. března 2022

Český překlad: Třídní válka