Ničíme přítomnost, protože přicházíme z budoucnosti

„První záblesky úsvitu přicházejí z nejhlubší temnoty“

Až do sobotní noci 6. prosince 2008 jsme si mohli říkat, „jusqu‘ ici, tout va bien,“ a sledovat, jak osobní životy nás všech dopadají na poušť kapitalistického systému. Pak přišel třesk a převážné části mládeže v této zemi se zmocnilo destruktivní šílenství. Nejdříve, jako již mnohokrát v historii, hovořily činy. Jako první promluvila policejní zbraň a tím nejkrutějším způsobem nám připomněla, že jakákoliv Autorita s nechutí pohlíží na fenomén zvaný život. Byla prolita krev mladého člověka a vzápětí se z Exarchie rozšířil do centra metropole a dalších velkých měst nesmírný řev. Řev, rezonující v hluku rozbíjených výloh a hořících barikád, proměňující banky a obchody v zuřivý oblak dýmu s jediným poselstvím: ODPLATA.
O dva dny později vypadala vánočně vystrojená centra měst jako kdyby se stala terčem bombardování, zatímco krizí postižené ekonomice zasadily další smrtící zásah přímo do srdce hordy „chuligánů“ rabujících komodity. „Varkízská smlouva byla porušena, jsme opět ve válce.“ Mluvíme zde o návratu třídního boje do popředí, mluvíme o řešení krize: Našem řešení a pro nás. A to teprve začínáme, tak vzhůru do toho…
Jsme součástí vzpoury života proti každodenní smrti, uvalené na nás existujícími společenskými vztahy. Destruktivní silou, která v nás všech byla latentně obsažena, provádíme divoký (ale rozporuplný) útok na instituci soukromého vlastnictví. Okupujeme ulice, dýcháme volně i přes ta oblaka slzného plynu a útočíme na ten nejopovrženíhodnější obraz nás samých: náš obraz coby otroků našich šéfů, jehož nejextrémnější a nejodpudivější podobou je policajt. Stavíme pevnou barikádu proti odporné normalitě koloběhu produkce a distribuce. Za nynější situace není nic důležitějšího než zpevňování této barikády proti třídnímu nepříteli. I když třeba nakonec pod tlakem přisluhovačů (para)státu a nedostatečnosti naší barikády ustoupíme, všichni moc dobře víme, že nic již nikdy nebude v našich životech stejné.
Stejně tak vnímáme sebe sama v historické souvislosti rekompozice nového třídního subjektu, jenž již odedávna nese příslib, že se zhostí role hrobaře kapitalistického systému. Jsme přesvědčeni, že proletariát nikdy nebyl třídou kvůli svému postavení, ale naopak, že jako třída pro sebe se ustavuje na základě střetu se šéfy, nejdříve jedná a až později si uvědomuje své jednání. K rekompozici dochází skrze skupiny subjektů, které si začínají uvědomovat, že nemají žádnou kontrolu nad svými vlastními životy, skrze skupiny, které byly či jsou tlačeny až na samé dno společnosti a nyní se vydávají na rozporuplnou cestu směrem k sjednocení.
Námezdní práce je vždy založena na vydírání. V současnosti to platí ještě více v souvislosti s tím, jak roste množství pracujících, kteří jsou zaměstnáni na dočasných, příležitostných a nejistých pozicích, které kapitál nutně potřebuje k reprodukci svého panství, ale společensky nejsou nikterak užitečné. V těchto sektorech se tak třídní boje přesouvají z pole výrobní samosprávy na pole všeobecného blokování a sabotáže. Zároveň automatizace výroby a opuštění politiky plné zaměstnanosti vytvářejí obrovskou armádu nezaměstnaných proletářů, kteří jsou odsouváni na okraj společnosti a utíkají se k nejisté práci nebo se z důvodu přežití zapojují do černé ekonomiky. Nezaměstnaní, prekérní pracující, studenti vysokých a středních škol, kteří jsou odsouzeni stát se budoucími námezdními otroky, přistěhovalci první a druhé generace, kteří každodenně zakouší marginalizaci a represi, ti všichni společně s menšinami radikálních pracujících tvořili pospolitost prosincových povstalců, pospolitost založenou na sdílených podmínkách odcizení a vykořisťování, které definují společnost postavenou na práci jakožto komoditě. Připomeňme si také, že předvečer tohoto svátečního dne oslavili ti na ještě nižší pozici, ti, kteří přišli o všechny radosti v mučírnách demokracie, vězni z řeckých věznic.
Ti, kteří vlastní pouze jedinou komoditu, svoji pracovní sílu, a investovali ji na burze sociálního zabezpečení a do naděje, že jejich potomci snad získají možnost sociálního vzestupu a opustí postavení svých rodičů, dál sledují povstaleckou slavnost, aniž by se do ní zapojovali, ale také nevolají policii, aby ji rozehnala. V důsledku nahrazení sociálního zabezpečení policejní bezpečností a v důsledku zhroucení akciového trhu s třídní mobilitou, řada pracujících pod tíhou kolabujícího univerza maloburžoazní ideologie a státního sebevědomí posouvá k (sociálně významnému) morálnímu ospravedlňování tohoto vzplanutí mládeže, aniž by se však doposud připojili k útoku na tento vražedný svět.
Pořád vláčeli své mrtvoly v tříměsíčních litaniích profesionálních odborářů a v obraně smutného sekčního poraženectví před zuřící třídní agresivitou, která rychle vystupuje do popředí. Tyto dva světy se potkaly na ulicích v pondělí 8. 12. a celá země vzplála. Svět sekčního poraženectví vyšel do ulic bránit demokratická práva separovaných rolí občana, pracujícího, konzumenta, účastnit se demonstrací, na něž se nestřílí. Poblíž, ne moc daleko, vyrazil do ulic svět třídní agresivity v podobě malých, organizovaných „gangů“, které zapalují, rozbíjejí, rabují a rozebírají chodníky, aby mohly házet kamení po policejních vrazích. Ten první svět (přinejmenším tak se vyjadřovala politika profesionálních odborářů) byl tak vystrašen z přítomnosti toho druhého, že ve středu 10. 12. se pokusil demonstrovat bez obtěžující účasti této „lůzy“. Tak bylo již nastoleno dilema, ke komu se na ulici přidat: buď k demokratickému bezpečí občana, a nebo k bojové solidaritě skupiny, k agresivnímu bloku, k pochodu, který brání existenci každého ostrými útoky a barikádami.
Prosincové události („Dekemvriana“) roku 2008 v Řecku jsou jen nejnovějším článkem v řetězu povstání, která se ženou kapitalistickým světem. Ve své dekadentní fázi, kapitalistická společnost nemůže a ani si neklade za cíl získat souhlas vykořisťovaných skrze integraci částečných požadavků. Jediné, co jí zbývá, je represe. Od doby restrukturalizace, která začala v druhé polovině 70. let (s cílem potlačit proletářskou vzpouru známou jako „Hnutí – 68“) se kapitál musel vyrovnat s následujícím rozporem: byl sice schopen vytvořit lidskou masu pasivních televizních diváků a konzumentů zboží, ale zároveň jim musel odpírat (prostřednictvím snižování mezd) možnost koupit si tyto komodity. Z tohoto úhlu pohledu by se pak vyrabování supermarketu na ulici Stadio, těmi stejnými lidmi, kteří každodenně zakouší příslib falešného konzumního štěstí, a zároveň jsou jim upřeny prostředky k realizaci těchto příslibů, nemělo jevit jako nějaké překvapení.
Prosincové povstání nepředložilo žádné konkrétní požadavky, a to právě proto, že jeho účastnící každodenně zakouší a tedy znají odmítání vládnoucí třídy splnit jakýkoli takový požadavek. Šepot levice, která původně požadovala odvolání vlády, vystřídalo němé zděšení a zoufalý pokus o uklidnění nekontrolovatelné povstalecké vlny. Absence jakéhokoliv reformistického požadavku reflektuje podzemní (i když stále nevědomou) tendenci k radikálnímu podvrácení a překonání stávajících zbožních vztahů a vytvoření vztahů kvalitativně nových.
Všechno se rodí a dospívá v násilí – nic jím však nekončí. Destruktivní násilí, rozpoutané v průběhu prosincových událostí, způsobilo zablokování kapitalistické normality v centru metropole, nutnou, ne však dostatečnou podmínku pro přeměnu povstání v pokus o sociální osvobození. Destabilizace kapitalistické společnosti není možná bez paralyzování ekonomiky – tj. bez narušení fungování center produkce a distribuce skrze sabotáže, okupace a stávky. Absence jakéhokoliv pozitivního a kreativního návrhu jiných forem organizování společenských vztahů byla – až doposud – zcela očividná. Nicméně, prosincové povstání je třeba chápat v historickém kontextu procesu, v němž znovu ožívá třídní boj, který probíhá na mezinárodní úrovni.
Řada bojových praktik – některé se v základní formě vynořily v mnoha zemích, kde nedávno probíhaly významné třídní konflikty – navrhují a v praxi pak realizují lidskou pospolitost, která ruší a kreativně překonává odcizené zbožní vztahy:
– okupované školy lze využívat jako centra seskupování s cílem vzít si zpět ulice a veřejný prostor obecně
– veřejná kontravýuka organizovaná v rámci nedávného hnutí prekérních dělníků/studentů v Itálii dává vědění do služeb utvářející se pospolitosti
– kolektivní vyvlastňování supermarketů a knihkupectví a kolektivní život během okupací jako autorealizace požadavků na bezplatné jídlo, bydlení, knihy
– radikální zpochybňování vlastnických vztahů, spolupráce namísto individuálního přivlastňování (a občas i opětovného prodeje) vyvlastněných komodit
– propojování sousedských shromáždění, začíná u lokálních problémů a je tak předobrazem společnosti, kde se rozhodnutí přijímají a vykonávají bez zprostředkování jakékoli odloučené moci (např. Oaxaca)
– bezplatná přeprava hromadnou dopravou, déménages (vtrhnout do pracovní agentury a vyházet jim všechno na ulici) systematicky aplikované během hnutí proti CPE ve Francii.
Takové (a nepřeberné množství dalších, které se mohou zrodit z osobní a kolektivní inteligence) jsou praktiky, které mohou obohatit a oplodnit síly negace, které pomohou, aby se skrze vřavu povstání začala rodit svobodná komunistická společnost.
Děláme, co je v našich silách, abychom nemuseli opustit ulice a ukončit naše okupace, protože my nechceme jít domů. Deptá nás a rmoutí „realistická“ představa, že dříve nebo později se budeme muset vrátit zpět do normálu. Radujeme se z představy, že stojíme na počátku historického procesu opětovného ožití třídního boje. A pak, pokud to opravdu chceme, bojujeme-li za to a věříme-li tomu, může nás to vyvést z krize, skrze revoluční výpadovku z tohoto systému.